Pravdivý příběh o tom, jak jsem se nestala hudebníkem, ale sběratelem
Svou hudební kariéru jsem započala v šesti letech na základní umělecké škole hrou na klavír. Po roce mne vyhodili pro nedostatek talentu, ale ve skutečnosti jsem se nechtěla učit noty. Nesnášela jsem je, ale soudružce učitelce připadaly docela důležité. Tímto svým prvním nezdarem jsem se odsoudila k seznamování se s nástroji po vlastní ose. A nakonec to bylo docela zábavné.
Jednou si sestra donesla domů kytaru a řekla mi: “Opovaž se na ni sáhnout!” Tohle fungovalo stoprocentně. Možná kdyby tenkrát soudružka v LŠU zvolila podobnou strategii, byl by ze mne klavírní virtuóz… Každopádně jsem se ve dvanácti naučila tajně akordy. Chodila jsem ze školy o hodinu dřív než právoplatná majitelka kytary, takže mi to pěkně časově vycházelo a pár let o mém hraní nikdo nic netušil.
Sestra se chtěla stát folkovou zpěvačkou a potřebovala pro obohacení své hudební produkce nějaký sólový nástroj na tklivé mezihry. Stará přepísklá sopránka byla ideální a tak jsem se naučila hrát na flétnu. Společně jsme pak založily kapelu “Dvě sestry”, ale k úspěchu nám asi chyběla ta třetí, takže z toho nic nebylo.
Na akordeon jsem se začala učit během prvního těhotenství. Přišlo mi fajn hrát prckovi do bříška. Cvičila jsem na poli a cestou jsem lovila všechny hudbymilovné pejskaře, co pak venčili své miláčky v mém rytmu. Připadala jsem si trochu jako krysař…
U druhého porodu jsem hrála na foukací harmoniku. Říkala jsem si, že když můžou jiné maminky ve finále třetí doby porodní zpívat, vyzkouším tuhle sofistikovanou variantu a třeba tím i potěším zbytek zdravotního personálu. Vždycky mne bavilo těšit lidi…
Ale zase ne moc! Na housle jsem si najala soukromého učitele. Jeho učební metody však byly více než podivné – celou hodinu mne držel mezi sebou a houslemi v jakémsi prapodivném postoji (skoro bych řekla až objetí) a tahal se mnou smyčec. Prostě příliš narušoval mou osobní zónu a možná i proto se na housle už pár let práší na půdě.
Málem bych zapomněla na klavír! Sedla jsem si k němu znovu asi v patnácti, ale úplně nejvíc jsem se na něj naučila hrát, když jsem si nedopatřením přesekla šlachu na levém ukazováčku. Po dobu čtyř měsíců se klavír stal jediným nástrojem, na který jsem mohla hrát a zároveň zpívat. A že mi chyběl jeden prst? Však ono se to v celkovém množství ztratilo…
Mandolína je takový veselý nástroj. Jen můj muž se začal tvářit smutně, když viděl, co jsem si to zase přitáhla domů. Na vánoce za svou neskutečnou toleranci dostal ukulele.
Naivně jsem si myslela, že si už na mou hudební vášeň zvykl, ale saxofon mi zakázal. Malý xafon, což je vlastně taková miniatura saxofonu, se mi ale do bytu podařilo tajně propašovat. Stejně tak i melodiku – to je foukací klavírek. Ideální do přírody, když není po ruce klavír nebo akordeon. Začala jsem se zaměřovat na malé nástroje, které nejdou tolik vidět a tudíž je dokážu delší dobu před mužem skrývat.
Okarína, kazu, brumle! Život je plný možností! Případně větších bytů…
Titulní foto: Unsplash.com
