Když máš někdy slabou chvíli, zazpívej si…

Tohle je úplně první pořádná píseň, kterou jsem kdy složil. Bylo mí čtrnáct nebo patnáct, chodil jsem do Lidové školy umění na klasickou kytaru k Martinu Ládrovi, a dostal „geniální nápad“, že když už Suchý se Šlitrem, potažmo Voskovec s Werichem nic nového asi nevymyslí, že bych mohl zaskočit já.

A taky jsem se styděl zpívat, protože jsem mutoval. Tak jsem si napsal text, že kdo se stydí zpívat „snob je“, a škodí sám sobě.

Zpěv toť jev jenž zdobí lidi
Kdo to neví snob je
A ten, kdo se zpívat stydí
Škodí sám sobě

Pomohlo to, a od té doby jsem se nikdy zpívat nestyděl, přestože prý nemám žádný hlas nebo ho mám strašně neznělý. To asi proto, že jsem vyrůstal v panelákovém pokoji, takže jsem místo zpěvu spíše šeptal.

Když jsem se po padesátce k muzice pomalu vracel, vzpomněl jsem si samozřejmě i na tuto píseň. Jen malilinko jsem upravi refrén, aby nezněl tak infantilně:

Zpěv je jev jenž zdobí lidí
A zbavuje nás pout
A ten, kdo se zpívat stydí
Může se nadechnout

Pak jsem ještě přidal jeden takt na nadechnutí, který tu písničku krásně ozvláštní, zastaví, rozbije, a zase nabije – a amatérský hit je na světě. Já vím, že nikdy nebude dobývat žádnou hitparádu, ale mě v životě pomohl. A o tom hudba je, stejně jako tyto stránky.