Díl 1. Moje cesta k hudbě a buskingu začala dobrodružstvím na Stodolní
Od mala jsem toužila hrát a zpívat. Možná mě motivovalo, jak nám máma po večerech před spaním hrávala na kytaru a zpívala. Když na to vzpomíná, dodává, že jsme byli vděčné publikum, protože se tou dobou teprve učila, a že nás spíše uspávalo to čekání, než si přehmátne prsty na další akord.
Tak jako tak, zjevně to zapůsobilo. V první třídě jsem začala hrát na flétnu a chodit do školního pěveckého sboru, později také na chvíli zpívat do hudebky. Jakmile mi dorostly ruce, začala jsem hrát na kytaru a ve sborech pokračovala až do maturity. Kytaru jsem tahala všude sebou na různé akce, kde jsme se hromadě bavili s kamarády. Hudba mě bavila, ale neměla jsem velké muzikantské ambice.
Když mi bylo dvacet, vydala jsem se s holkama z dědiny poprvé na Stodolní. Byla to dobrodružná záležitost, při které jsem přímo na ulici ztratila patnáct centimetrů vlasů (navzájem jsme se ostříhaly nůžkami vypůjčenými z kebab stánku) a poprvé si vyzkoušela busking. Ten večer jsme na Stodolní poslouchaly slovenského rockového buskera, který si říká Kapitán George.
„Zazpívej nám taky něco ty!“ hecovaly mě rozjařené kamarádky. Po chvíli jsem se tedy vydala za Kapitánem, jestli bych nemohla zahrát jednu písničku pro své kamarádky.
„Ale áno, už som rovnako mŕtvy a vyrvaný, tak si zaspievaj.“
V ten moment jsem ani nestihla pomyslet na trému nebo že by byl trapas, kdyby mi to ujíždělo a kdybych to domotala. Zazpívala jsem dvě písničky a Kapitán, který byl strhaný po své odehrané show, uznale pokyvoval. Přihnul si z lahve, kterou mu přinesla nadšená fanynka a řekl:
„Počúvaj… To bolo fajné! Čo ešte zaspievaš? Zahrám si s tebou.“
A tak jsme pokračovali. Na konci večera jsme si s Kapitánem vyměnili kontakt, s tím, že se brzy potkáme. Příští víkend jsme se o půl jedenácté večer sešli na prázdném parkovišti, zapojili aparaturu a vyzkoušeli pár písniček, co jsme oba jako tako znali. Byla jsem mírně rozpačitá, že neproběhly žádné zkoušky, domluvy, sehrávání…
Kapitána moje rozpaky spíše bavily a sám si z ničeho hlavu nedělal. Po pár písničkách jsem obavy zahodila i já. Pochopila jsem, že to nemá smysl.
Spletli jsme někdy slova? No samozřejmě! Pomotaly se nám akordy? Kolikrát! Trápilo to někoho z posluchačů? Ne!
Brali naši energii, že se můžou pobavit, zatančit si… S nadšením ocenili písničky, které se nám vážně povedly, a když se vloudila nějaká chybička, zasmáli se spolu s námi. Ze Stodolní jsem odjížděla následující ráno, prvním vlakem kolem páté. Kapsa se mi prohýbala pod tíhou mincí čtyř různých měn, vyfasovala jsem i čokoládu a v ruce opatrně nesla růži, kterou mi věnoval jeden z kolemjdoucích.
S Kapitánem jsme hráli další víkendy znovu a znovu a já se postupně dozvídala, jak se žije pouličním muzikantům. V obalu od kytary, do kterého nám kolemjdoucí běžně házeli drobáky, a sem tam nějakou bankovku, jsme kromě peněz nacházeli třeba balíčky žvýkaček, prezervativů, sladkostí, cigaret a hromadu dalších pokladů, kterými se posluchači chtěli odvděčit.
Když jsme kolem třetí, čtvrté ráno dohráli, zapadli jsme do nonstop baru a za vydělané mince si koupili pivo, u kterého jsme debatovali o životě, a zkoušeli hádat příběhy lidí, kteří v baru byli s námi. Kapitán se pak odebral do jiných končin, cestoval po světě s kytarou a já postupně sebrala odvahu na to, začít hrát na ulici sama. Opustila jsem na chvíli Stodolní a zpívala v Olomouci, kde také studuju, vyrazila jsem do Brna, Prahy, a po čase si zahrála třeba v Drážďanech, Berlíně nebo na Maltě.
A přesně o tom se hodlám rozepsat v následujících dílech seriálu, bude-li po ruce nějaká čokoláda…
Titulní foto: Archiv Páji Macečkové
