Chci prostě jen hrát, ideálně s lidmi a pro lidi
Jakuba Luptovce jste mohli o letošních prázdninách vídat s kytarou v ruce nedaleko Sýkorova mostu v Ostravě a pozorovat, jak si s přáteli užívají hudbu při západu slunce. Zajímavý hlas, osobitý kytarový styl. Žádný klobouk, žádný otevřený futrál s mincemi. Řečeno slovy klasika: „Proč to jako dělá? Komu tím chce prospět?“
Otázku „Proč to děláš?“ kladu Kubovi už osobně v pohodovém klubu na nábřeží Ostravice. V danou chvíli jsem netušil, do jak hlubokých vod filozofie bytí a smyslu života se za chvíli ponoříme. Ani to, že následně zjistím praktickou nepřenositelnost našeho filozofování „na papír“. Tedy aniž bychom oba skončili v péči docenta Chocholouška. Na šoky s nimi!
Tak to bude dlouhý příběh, směje se třicátník Jakub Luptovec (no dobře, má kousek přes třicet), jehož přes den živí IT consulting. Zhruba před rokem pomyslně stál na životním rozcestí a rozhodoval se, co dál. Chystal se dát v práci výpověď a hledal novou definici sám sebe. To období obnášelo hodně alkoholu a parties. Jednou mířili s kamarádem do klubu, kde slibovali živé hraní. Místní produkce byla řekněme uspávající a kamarádova přítelkyně je vyhecovala, ať jdou hrát oni, nějaký punk-rock. Je to přesně rok, co si na tom pódiu vzpomněl, že hned po kariéře se chtěl vrátit k hudbě. A konečně se naučit hrát a zpívat!
Počkej Kubo, naučit se hrát? To mi chceš říct, že jsi se na kytaru naučil za rok?
No ono je hrát a hrát, že jo. Začal jsem hrát v šestnácti letech – to byl jiný Kuba. Dlouhé vlasy, mikina Slipknot s nápisem „People = shit“ a kytara podlazená do B. Hrál jsem pořád a kytaru tahal všude s sebou. Ve škole, na zastávce MHD, v tramvaji, doma… Cvičil jsem klidně dvanáct hodin denně. Mentální nastavení: sólová kytara, bleskové, melodické riffy a co nehraje rychlostí 230 bmp s dvojšlapkou, je nuda. Ale jakmile mi někdo dal do ruky u ohně akustiku, byl jsem nahraný. Neuměl jsem nic. A možná mě to trochu mrzelo.
Později, když jsem studoval fildu, psal jsem v kapele vlastní texty a písničky – žánr samozřejmě metal. Byly to takové nihilistické a sociálně kritické výpovědi o dospívání a životě, jak jsem jej tehdy vnímal. Mezitím už jsem začal podnikat v IT a nakonec dal před státnicemi škole sbohem s tím, že filozofie mě těžko uživí. A přišla nabídka, která se neodmítá. S tím musela jít do ústraní i hudba. Ale řekl jsem si, že jen na čas. To trvalo 10 let.
Takže po zážitku s premiérou v baru jsi se stal pouličním kytaristou a zpěvákem?
Ono to tak rychle samozřejmě nešlo… Vlastně ti musím povědět ještě o jedné náhodě – a ono se to před rokem spojilo. Když mi bylo dvacet jedna, potkal jsem na své první IT brigádě člověka, který se jmenuje Tomáš Přeček. Hrál jak pánbůh. Folk, pop, ale hrál a zpíval skvěle. A hlavně to bavilo lidi kolem. A on mi podal kytaru a říkal: „Prý máš kapelu, zahraj něco…“. A já byl úplně v prdeli, protože jsem uměl jenom metalcore (směs metalu a hardcore) v drop C lazení. A představ si, že jsem ho před rokem potkal znovu. Po deseti letech a hral ještě líp, než tehdy. A znovu mi řekl, ať zahraju. A já na sebe byl znovu nasranej, protože jsem v tu chvíli vlastně nic na akustiku neuměl. Teď už spolu půl roku vystupujeme, já hraju swing a blues a kromě aktivit v „MUZIKANTI co děláte“ vytváříme ve Studiu a baru 432 HZ komunitní místo pro muzikanty a přátele muziky.
Co se stalo s metalcore kapelou?
Pořád se potkáváme, byť každý šel svou vlastní profesní cestou. Jednou za rok, za dva natočíme písničku a videoklip. Zrovna dokončujeme nový klip. Žádné stálé hraní a frustrace z toho plynoucí. Baví mě na tom to vznikání a tvoření. A to je vlastně „to nejvíc“.
Jak cvičíš? Máš v tom nějaký systém?
Hraju denně. Kdykoliv je chvíle. Úplně systém v tom není. Většinou zkouším aranže nových písniček a pak, cca jednou týdně, přehrávám část toho, co už umím. V tuto chvíli je to nějakých čtyřicet věcí z hlavy.
Tvé oblíbené skladby?
V poslední době velmi ujíždím na kapele Polyphia. Např song ABC je úžasný úlet. Když je ale podzim, rád si u sklenky whisky pustím SRV (Stevie Ray Vaughan), např Pride and Joy.
Míváš trému?
Trému? Ne! Je mi to totiž strašně moc jedno! No… jsem svůj nejpřísnější kritik. Vím, že většinu chyb okolí neslyší, já ano. Hrát sám pro sebe je pro mě vlastně těžší. Jen občas mívám sen, kdy se v noci vzbudím a kolem mě stojí lidi, koukají na mě a chtějí další písničky. Otočím se a spím dál.
Jaký je tvůj hudební sen?
V prvé řadě chci prostě jen hrát. Ideálně s lidmi a pro lidi. Zároveň se pomalu cítím na novou vlastní tvorbu, ale už nejsem dvacetiletý student filozofie, takže to snad bude vyzrálejší. No a taky mám velmi nevyzrálý sen vytvořit vlastní videohru. A k ní stvořit vlastní soudntrack. Videohry vlastně beru za takový ultimátní druh tvoření. Má to v sobě vše – audio, vizuál, logiku, emoce i filozofii.
Vida a jsme zpátky u tématu tvoření. Tak jaký to má tedy celé smysl? Proč hrajeme, skládáme, tvoříme?
Po této otázce náseduje přibližně hodinová debata a další dvě piva. Dostali jsme se pochopitelně ke kvantové fyzice, principu TAO, vznikání a všudypřítomné tvůrčí síle včetně toho, že jsme jedním z dílků toho všeho. Že jsme spolutvůrci. Pořešili jsme i poruchy rozhodování vyplývající z prostého faktu, že když jedné možnosti v životě říkáme ano, odsuzujeme tím tu druhou k nebytí. Probrali jsme logoterapeutické principy Viktora Frankla a Maslowovu sebetranscendenci. Ani jsme už nestihli pokecat o holkách. Fakt divní. Jaký je tedy výstup z tohoto intelektuálně ostrodůvtipného dialogu, ptá se jistě zvídavý čtenář…
Proč to děláme:
- Akt tvoření, vznikání – jsi spolutvůrce a zažíváš opojný pocit včetně (někdy) neskutečného flow.
- Prostě nás to baví! Rosteme, učíme se, rozvíjíme. Někoho jiného baví špendlit motýly, nás prostě tohle.
- Trochu nám to jde, tak přece nebudeme dělat něco, co nám nejde. No ne?
- Baví nás, když to baví druhé lidi. Když jim to třeba i něco dává. Nebo zlepší náladu, když zpívají a tak…
- No a… upřímně… zašátráme-li v temných zákoutích podvědomí… to taky dělá dobře našemu egu.
Autor titulní fotografie: Vlastimil Blinka