Díl 3. Na cestách s kytarou z Frýdku-Místku do Amsterdamu

Ostrava mi vnukla myšlenku, že s kytarou může být člověk doma vlastně všude, všude mezi svýma. Tuto teorii jsem začala ověřovat v Česku i v zahraničí. Jedním z prvních takových testovacích zážitků bylo stopování s kytarou do Amsterdamu.

Toulavé boty byly vždy nedílnou součástí mého šatníku a toho červencového odpoledne na mě vyčítavě hleděly z botníku. Kytara se přidala, že ona chce ven taky! Měla jsem akorát tři dny k dobru před stěhováním do Olomouce. Neměla jsem žádný konkrétní plán, a tak jsem si řekla, že to prostě nechám přijít.

Pro inspiraci jsem otevřela Facebook a na hlavní stránce na mě náhodou vyskočil příspěvek z jedné cestovatelské skupiny, kde psal mladý klučina Ondra, že hledá parťáka na krátký výlet stopem po Evropě. Na první dobrou nevykazoval známky sériového vraha, bydlel nedaleko a dle všeho jsme někde nahrabali pár společných přátel. Slovo dalo slovo, zpráva zprávu a další den ráno jsme se sešli ve Frýdku-Místku a od Tesca vyrazili i s kytarou stopem směr Amsterdam. Přeloženo do „rodičovštiny“ se jednalo o výlet s kamarádem autobusem do Berlína. Samozřejmě mě předtím napadlo zajít buskovat a vydělat si na jízdenku či letenku, ale chtěla jsem to zkusit trochu jinak, flexibilněji a přitom busking do procesu zapojit. A tak se písničky staly naším univerzálním platidlem za svezení.

Autobusem do Berlína?

Na přípojce u místeckého Tesca jsme se ambiciózně postavili na cestu a prostě zvedli palce. A světe div se, za hoďku už jsme stáli v Bohumíně a měli za sebou první dvě stopařská setkání. Odtud jsme to vzali na Katovice. Rodinka směřující na tamější letiště zapáleně požadovala jednu písničku od Lucie za druhou, a já zjistila, že hrát se dá i s pěti pasažéry a čivavou v autě. Na prostorový diskomfort si místy posteskla jen zmíněná psí účastnice a ta byla naštěstí uplatitelná.

V Katovicích přišel první větší zádrhel. Ocitli jsme se totiž na špatné straně rušné dálnice. Nejbližší možnost, jak se dostat na druhou stranu ležela 50 km zpět. Můj společník si kulantně řečeno s ničím nikdy moc hlavu nelámal a ukázal na 100 metrů vzdálený most, který se nesl nad dálnicí a pokračoval dál. Říkala jsem si, že to nemůže myslet vážně a argumentovala rušným provozem i tím, že se na most nemáme jak dostat. Nechala jsem se ale přemluvit k průzkumné výpravě. U strany mostu byla odemčená branka a schody přímo na něj. Vylezli jsme nahoru a zjistili, že je zasypaný štěrkem, cesta před a za ním uzavřená, že jsme na něm sami a bez potíží přejdeme na druhou stranu. Zůstali jsme na chvíli na mostě, sedli si na štěrk a koukali do nekonečna dopředu. Jen protože jsme mohli. Vytáhla jsem kytaru, poobědvali jsme dvě tři písničky, slezli dolů a došli na benzínku v potřebném směru.

Docela brzy jsme našli chlapíka, který nás byl ochotný za pár písniček svézt kousek dál – na Berlín. Říkal, že se potkáme za dvacet minut u konkrétní pumpy, že si potřebuje dát ještě pauzu. Tak jsme se mezitím dokrmili kafem a zapiekankou a v domluvený čas přišli k pumpě. K našemu překvapení před námi stál prázdný autobus a řidič, ten chlapík, co jsme se s ním domlouvali, se divil, na co čekáme. Tento autobus, který se vracel ze zájezdu poté, co vysadil účastníky, nás svezl další stovky kilometrů. Řidič si cestou poslechl pár hitovek od Beatles. Já v mezičase pořídila uklidňující fotografie pro mámu a poslala s nimi pozdrav potvrzující, že skutečně jedu do Berlína autobusem! S řidičem Januszem jsme se na severu Polska rozloučili a předali mu na koleni vyrobený certifikát „najlepszy kierowca.“

Paříž nebo Bologna?

Nikdy jsem ze stopování neměla velké obavy, ačkoliv by se to nabízelo. Pro jistotu jsme ale během cesty posílali SPZ aut a směr, kterým míříme svým nebližším kamarádům. Ondra se rozhodl povýšit naši obranyschopnost tím, že přibalil nožík „rybička“. Já naší bodnou zbraní krájela jablka a bezpečností se nijak netrápila. Přeci jen, skrz SPZ a přibližnou lokalitu by alespoň později dohledali to, co z nás zbylo, a netrápili se nezodpovězenými otázkami.

O to víc mě překvapilo, když právě na severu Polska nadšeně přiběhl můj většinou opatrnější kumpán s tím, že sehnal další odvoz až na Berlín. Dovedl mě na boční parkoviště k oprýskané, zjevně víckrát přelakované dodávce s odpadávající SPZ. Zachmuřelý řidič, kterému stále ještě nebylo úplně jasné, co se děje a co po něm chceme, řekl ať už konečně naskočíme. Jeho angličtina byla spíše lámaná, pokračoval přes Německo dále dolů do Francie. Vysvětlil, že podmínky jsou jasné, on řídí, my hrajeme…

Podezřívavě se nás ptal, jak vlastně víme, že jede na Berlín, načež jsme mu museli vysvětlovat, že jsme to pouze zkoušeli. Trochu pookřál po House Of The Rising Sun a Knockin‘ On Heaven‘s Door, ale pořád se tvářil jako pašerák drog či sériový vrah. K našemu pocitu bezpečí moc nepomohl ani fakt, že Ondra hodil všechny naše věci včetně telefonů a svého nožíku rybička do kufru auta. Byli jsme to tedy jen my tři a kytara. Z ničeho nic jsem si vzpomněla, jak jsem kdysi naše strašila tím, že hned po maturitě zmizím do Francie a nevrátím se.

Provokativně jsem se tehdy kolem Vánoc naučila Tichou noc ve francouzštině. Dala jsem jí dokupy i nyní v červenci v dodávce a náš řidič zabiják se náhle rozsvítil jako marocké sluníčko a stal se naším nejlepším kámošem. Nacpával nás francouzskými sušenkami, pouštěl nám reggae a volal své ženě a dětem, že je mu s námi fajn a že by nás vzal na noc k nim domů do Paříže. Další den se chystal odpoledne do Bologni a mohl by nás přibrat s sebou. Poděkovali jsme mu za nabídku, ale vzhledem k časovým možnostem jsme se rozhodli držet původního plánu.

Zájezd do Amsterdamu

V Berlíně, kde nás v podvečer vysadil, jsme se vydali zahrát si na kytaru k Berlínské zdi, dali si pivo v hospodě a nocovali na autobusovém nádraží. Ke koši na nástupišti se kolem třetí ráno vydala toulavá liška, které jsem i s náhodným sborem spolucestujících zanotovala Fox On The Run.

Druhý den jsme pokračovali z Berlína dále. U Hannoveru jsme zůstali na místě, kde nám nikdo ani zastavit nemohl a netušili jsme, jak se vymotat. A když jsme tak bezmocně přemýšleli, kam dál, přistavil nám u krajnice černý mercedes, ve kterém seděl protestantský kněz. Sprostým gestem do zpětného zrcátka odbyl ty, kteří mu troubením dávali najevo že tady stát nesmí a nám řekl, ať si hlavně v klidu pobereme věci. Dali jsme s ním dvě tři písničky, vyprávěl nám, že hrával v pop-rockové kapele a že nám fandí. Vysadil nás na nájezdu ve směru na Nizozemsko, kde už byla dopravní situace jednodušší.

Na jedné z benzínek u hranic s Nizozemskem jsme stopli kamion se Serhijem z Ukrajiny, který se nabídl, že nás kousek sveze. Oba jsme s Ondrou unavení usnuli. Vzbudila jsem se asi po dvou hodinách a podle cedulí zjistila, že jsme tak o 150 km dále, než nám bylo nabídnuto. Na chvíli jsem znejistěla a zeptala se Serhije, proč jsme tak daleko. Odpověděl, že nás nechtěl budit a rozhodl se udělat si s námi výlet k Amsterdamu. Na odpočívadle jsme se spolu najedli, podělil se s námi o čokoládu a sušenky a my s ním o kofolu. Na kytaru jsem párkrát drnkla v leže na lehátku za řidičem, aby mě nebylo vidět, protože v kamionu mohou být maximálně 2 lidé.

K našemu vlastnímu překvapení jsme to do Amsterdamu opravdu dotáhli, a ačkoliv tam bylo krásně, shodli jsme se, že v tomto případě byla skutečným cílem právě ta cesta. V Amsterdamu je busking bohužel zakázaný, tudíž hrát se tam nedalo. Vzhledem k tomu, jak jsme si hraní užili po cestě, nám to ale ve výsledku vůbec nevadilo!

Titulní grafika: Dall-E