Díl 4. Alcune persone, la chitarra a křest nové buskerky aneb na otočku na Sardinii

Někde jsem četla, že když jsou papoušci smutní, vytrhávají si vlastní peří. Co čert nechtěl, pár týdnů zpátky padlo blues i na mě. Po důkladném ohledání jsem došla k závěru, že peří nemám a musím se se svým splínem popasovat nějak jinak. Chtělo to ještě pár dní, než mi došlo, že když můžu mít mizernou náladu doma, můžu ji mít kdekoliv jinde na světě. A tak jsem za sedm stovek koupila zpáteční letenky na Sardinii.

O tři dny později už jsem se s osmou ranní toulala malebnými ulicemi Alghera – pobřežního městečka na západní straně Sardinie. Vyměnila jsem výběr z regálů za skutečný výběr z hroznů a nanukáč od Primy za gellato. Taky jsem zjistila, jak chutnají těstoviny a ztratila veškeré obavy, že bych se vlivem zkleslé nálady snad vyhýbala jídlu. Když sem má kamarádka odlétala pár měsíců zpět na Erasmus, strašila jsem jí, že jí jednoho dne přijedu zkontrolovat. A tak jsem naplnila skutkovou podstatu svojí výhružky a večer už u vína seděla i s ní.     

Něco mi však stále scházelo. Něco, co by mě citově naplnilo a pomohlo mi posunout se dál. A tak jsem si toho prvního večera s onou kamarádkou nainstalovala Tinder a jiné seznamovací aplikace a hledala na nich někoho s pořádnou, dobře propracovanou, masivní… Kytarou.

Předem jsem očekávala hudební stesky a taky mě zajímalo, jaké by bylo na Sardinii buskovat. Jenže s přepravou kytary by mě letenky stály třikrát tolik. Proto jsem ještě z Česka bezúspěšně obepsala různé Facebookové skupiny typu „Češi a Slováci na Sardinii,“ „Sardinia Community“ a poptávala zapůjčení kytary. Když se nedařilo ani přes Tinder, přestala jsem doufat.

A v tom se právě na Facebooku ozval britský pár, který už na Sardinii nějaké to desetiletí spokojeně žije. Nabídli mi kytaru, která by za 40 EUR byla už napořád má. „Já ale nechci koupit kytaru…“ poznamenala jsem s lehkým zklamáním.

V tu chvíli vypadlo z mé kamarádky: „Ale já asi jo! Docela mi tu chybí. Taky jsem si říkala, jaké to je buskovat, a kdybych na to nešla napoprvé sama, možná bych to zkusila.“

Zůstala jsem na ní hledět jako na zjevení! Slovo dalo slovo a já se další den ráno vydala pro kytaru z garáže u Britů. K mému překvapení jsem za 40 EUR dostala obstojnou kytaru s obalem i popruhem a při testovacím songu rozhýbala v bocích nadšenou kolemjdoucí osmdesátiletou stařenku.      

S novým úlovkem jsem zamířila rovnou do hudebnin. Kytara zoufale potřebovala nové struny. Prodavač v hudebninách samozřejmě anglicky neuměl. Pro všechny, kteří by se někdy ocitli v podobné situaci, proto přidávám praktické jazykové okénko založené na naší googlem asistované konverzaci:

Struny = Corde
Kolik stojí tyhle? = Quanto costano queste?
Ta kytara stála 40 EUR? = Questa chittara costa solo 40 EURO?
Ano = Sì
Někteří lidé jsou fakt hloupí! Gratulace! = Alcune persone sono veramente stupide! Congratulazioni!

Do příjezdu kamarádky Irynky stále zbývala dobrá hoďka. Doladila jsem kytaru u šálku kávy v nedaleké kavárně, poznala svého záložního manžela Steffana, dostala požehnání od jeho devadesátileté maminky a poslední čtvrthodinku hrála pár písniček na rohu krásné Via Roma. Turistická sezóna ještě nezačala a v ulicích se tedy pohybovali především místní. Ti i dle mého předchozího průzkumu upřednostňují italské písně a operní árie. Proto mě mile překvapilo, že i při mých anglických vypalovačkách někteří otevřeli okna a s šálkem kávy na parapetu na mě vesele mávali. Kolemjdoucí zanotovali se mnou a já si za chvilku vydělala na lepší zmrzku.  

Krátce po poledni jsem kytaru předala novopečené majitelce Irynce a daly jsme si první společnou zkoušku. Přivezla s sebou ukulele a rázem jsme byly multiinstrumentální těleso. „Vidíš, italské vypalovačky můžeš dát ty, já žádnou neznám,“ povídala jsem jí. Na pláži jsme rackům a vránám přehrály náš finální výběr a vydaly se zpět do ulic města.

Ještě po cestě jsme natrefili na duo buskujících italských muzikantů. Měli kolem sebe slušný hlouček, i tak v něm spatřili nás dvě s kytarou a hned nás nadšeně vybídli, ať se přidáme. A já jejich výzvu přijala… Záhy jsem zjistila, že zapisují akordy formou DO-RE-MI a jejich „Si“ tedy neoznačuje C s anglickou výslovností, ale H dle klasického pojetí. To nás ale vůbec netrápilo, nadšeně nadhodili, ať zahraju cokoliv, co mám ráda s tím, že se chytí a doprovodí mě. A tak Algherské přístaviště poznalo naší verzi Valerie od Amy Winehouse.

Nás ale stále čekal křest novopečené buskerky, a tak jsme se vydaly dále do města. A stálo to za to. Při zapadajícím slunku jsme daly pár písniček u rozkvetlého stromu. Kolemjdoucích nebylo příliš, ale atmosféra a náš zážitek z hraní nám to bohatě vynahradili. Posbíraly jsme pár mincí a vzaly nástroje na zaslouženou oslavnou sklenku. S tím jsme se také s Irynkou a její novou kytarou rozloučily.

Později jsem se dozvěděla, že přední kapsa obalu od kytary, která nešla otevřít, obsahovala ladičku, nové struny, trsátka a zpěvníky. Britští „persone“ nám tak vskutku poskytli ten nejkrásnější dárek. Kytara dostala od Irynky příznačné jméno Valerie a dle posledních zpráv dělá nové majitelce velkou radost. Nedávno se na pláži seznámila s houslemi a kdo ví, jaká úžasná dobrodružství ji ještě čekají.

Foto: Pája Macečková