Díl 5. Expedice Albánie: skvělí lidé, bizarní hospůdky na hraní, a v Tiraně žádní tyrani

Jednoho sychravého podzimního večera jsem teatrálně seděla na gauči pod dekou a popíjela horký čaj. K úplné pohodě jako z reklamy na sušenky mi chyběla už jen rozjařená společnost. Čekala jsem na spolubydlící a krátila si přitom čas prohlížením fotek na zdi. A tak jsem se očima střetla s červnovou Pájou, která pózuje u regálu s likéry v Bosně a Hercegovině.

Došla jsem k děsivému zjištění – celé čtyři měsíce jsem nepřekročila hranice naší republiky! Z chodby na mě hvízdaly toulavé boty, na výplatnici se usmívala nevybraná dovolená a mě nezbývalo, než je pustit ke slovu.

Na nadcházející expedici jsem opět přizvala Irynku, která v Sardinii potvrdila, že punkové cestování se mnou zvládne. Pár dní před odletem jsme si zodpověděly otázku „Kam?“. Letenky Praha – Albánie – Benátky – Vídeň byly k dispozici za pouhých 1.400 Kč na osobu! A bylo naplánováno! Ostatně, člověk se nemusí trápit tím, že věci nejdou přesně podle plánu, pokud žádný přesný plán neexistuje.

A tak jsme jednoho listopadového sobotního večera vykročily z letištní haly v Albánii. „Zdá se, že jsem nám omylem zarezervovala hostel na pobřeží až na rok 2025,“ pronesla jsem omluvně a Irynku to vlastně ani příliš nepřekvapilo. Bez ubytování a bez znalosti jazyka jsme na odlehlém parkovišti nastoupily do prvního neoznačeného autobusu, ze kterého řidič volal „Tirana! Tirana!“ a bylo rozhodnuto. Čeká nás hlavní město Albánie!  

Při volbě náhradního ubytování jsme neodbočily z bizáru a zvolily ledkami nasvícený pokoj v uměleckém hostelu. Majitel, který místo vyzdobil svými obrazy, nás vřele přivítal a po pár větách začal nalévat panáky domácí pálenky Rakie. Mí čeští přátelé to viděli jasně! Z fotek a vyprávění usoudili, že máme co dočinění s obchodníkem s bílým masem a že příznačně nasvícený pokoj jen tak dobrovolně neopustíme. V hostelu však žádní tyrani z Tirany nebyli a my se po pohodové noci rozloučily a svobodně vyrazily prozkoumávat město.         

Venku bylo příjemných dvacet stupňů, při kterých se na každém metru čtverečním mohla slunit dobře živená toulavá kočka. V alejích hráli místní pouliční muzikanti na klarinet a harmoniku, kolem nich pobíhaly děti s fotbalovým míčem. Vše s úsměvem pozorovali elegantní staříci v dobře padnoucích světlých oblecích. Popíjeli víno, hráli domino či vrhcáby a pobrukovali si melodie spolu s muzikanty. Vůně pečiva z nedalekého stánku si podmanila nejednoho kolemjdoucího a já tak nějak začínala chápat, jak může chutnat život v Tiraně.

K naprosté spokojenosti nám chybělo už jen moře a více muziky. Napsaly jsme dle osvědčené strategie na Facebookovou skupinu muzikantů v Albánii. Se západem slunce jsme vyrazily do pobřežního městečka Durres a zamířily do baru, který nám na Facebooku doporučili. Objednaly jsme si dva Aperoly a než jsme se nadály, rozmlouvali s námi Američani, Nizozemec, Nor, Ital, Ukrajinka, Brit a Albánec. Za zvuků poctivých rockových vypalovaček proudila konverzace stejně rychle jako víno do našich žaludků, a na stole se začaly objevovat porce fish and chips od britského majitele. Ital Sauro rozezpíval celou komunitu při Imagine od Johna Lennona. Po několika dalších vypalovačkách se na nás podíval a prohlásil: „Víte, svět je šílené místo, ale na mě si nepřijde. Já jsem šílenější!“ Rozloučil se s námi a my usoudily, že ho budeme v odchodu následovat. 

Hon na muzikanty následující den pokračoval… Zkusily jsme štěstí na pobřeží a vyplatilo se! U jedné z pláží jsme zastihly Micka Jaggera, Johna Lennona, Tinu Turner a Boba Dylana!

Ne, že bychom si společnost velikánů patřičně neužily, ale to, co jsme s nimi tvořily nešlo úplně nazvat živou hudbou. Rozhodly jsme se tedy přehodnotit strategii. Co asi dělají slečny, které chtějí snadno a rychle ulovit muzikanta? Ano! Otevřou Tinder!

Po pár minutách jsme při prohlídce této seznamky narazily na zpívajícího právníka Mustafu. Měly jsme před sebou poslední večer, který jsme potřebovaly strávit v Tiraně, jelikož následující ráno nás čekal kolem šesté hodiny přelet do Benátek. Domluvili jsme se s Mustafou, že se potkáme v Tiraně a spolu hledali vhodné místo pro jam. Jako na zavolání nám díky Facebookové komunitě přišel tip na malý hudební podnik, ukrytý v jedné z bočních uliček kousek od centra. 

Malý útulný bar Tudor 59 byl vším možným, jen ne komerční turistickou pastí. Jednalo se o osobitý domov všech muzikantů a otevřených duší. Venku na zahrádce se nad ohněm opékaly kaštany, samotný bar zakrývala improvizovaná střecha a prostor vytápěla kamna. Vše kolem nás oznamovalo, že se jedná o malý hudební ráj. Gramofonové desky, osobité vzkazy ostatních muzikantů, kytary, mikrofony, nazvučené bicí, baskytara, pozoun na stěně…  Ačkoliv by Tudor 59 nesplnil nároky cestovatelů, kteří touží po materiálním luxusu, nabídl nezapomenutelnou, kouzelnou atmosféru komukoliv, kdo jí uměl pocítit.  

Usadily jsme se na lavici, vedle dvou spokojeně spících koček, pozdravily se s Mustafou z Tinderu, který za námi došel, a následně jsme se seznámily s muzikanty a dalšími srdcaři, kteří tomuto místu vdechli život. Majitel Arthur byl překvapený, že jsme za nimi zavítali cíleně a potvrdil naši domněnku, že o tomto baru mnoho lidí neví. V rohu místnosti seděl další z kmenových muzikantů – Iliriam. Kytarou a zpěvem provázel celý večer a procítěnými melodiemi věrohodně popisoval svou lásku k hudbě a k životu. Spolu s Arthurem působili v projektu Grandfather brothers. S Iliriamem zpívala Evis, která si svým zastřeným hlasem nenuceně a s lehkostí podmanila celý bar.

Když vyšlo najevo, že nám hudba není cizí, neváhali místní muzikanti ani vteřinu. Vytáhli další nástroje, aparaturu a během chvíle jsme v tom byli s nimi. Iliriam mi podal druhou kytaru, Arthur nám zapojil mikrofony a předal bar do rukou svých přátel. Sám usedl za bicí, později také ke kytaře, baskytaře a pokud se to zrovna hodilo, nechal na sobě baskytaru viset a uprostřed písně si pro krátké sólo podal pozoun.

„Nechci ti to kazit!“ řekla jsem Iliriamovi s pocite, že kytaře nevládnu stejně dobře jako on. Usmál se a odpověděl: „No tak! Buď člověkem! Dneska jsou všichni tak soustředění na to, aby byli perfektní, že úplně zapomínají být lidmi. Hrej a popleť to! Učíš se, zkoušíš, já nepotřebuju slyšet dokonalost, já si chci prostě jen poslechnout kytaru a společně zazpívat!“ A tak jsem se přidala, ztrácela se a nacházela. Jejich nadšení z mých povedenějších pasáží bylo větší než mé vlastní. Se stejnou myšlenkou se Irynka poprvé ocitla za bicími!

Z hloučku tichých přísedících postupně vystupovali dosud utajení muzikanti. Kytaristé, zpěváci, baskytaristé, bubeníci… Pro ně všechny bylo tohle místo domovem, pravidelným útočištěm, kde se mohli projevit, mluvit či nemluvit, sdílet radost, smutek, sdílet hudbu… Spousta z nich se hudbou či uměním živila. Byli to muzikanti z kapel, umělci z cirkusu, herci z divadla. Nikdo se však nepral o pozornost. Všichni spolu fungovali s pokorou k místu, k Arthurovi, k tomu, co spolu vytváří.

A tak jsme hráli, zpívali, povídali si a jedli kaštany, které venku pekla Evis. Neodolaly jsme ani hranolkám s fetou, kterými nás neodbytně krmili ostatní muzikanti a popíjeli jsme Iliriamovu rakiu s tonikem a kdoulový čaj s hřebíčkem, anýzem a skořicí, který pro nás uvařil Arthur.

Ubytování jsme pro tu noc neměly. Plán byl přespat na letišti, vzhledem k tomu, že jsme tam kvůli časnému letu do Benátek měly být už ve čtyři ráno. My si ale nechaly ujet poslední autobus na letiště a neodcestovaly ani s Mustafou, který odjížděl po 11 a nabízel nám odvoz. Nikomu z osazenstva Tudoru 59 se myšlenka našeho brzkého odchodu nezamlouvala. Ostatně nám taky ne. „Zůstaňte, vždyť tohle je ode dneška i váš domov! Nějak to pak vymyslíme,“ prohlásil Iliriam. Kolem jedné nám zpěvák Kris domluvil odvoz taxíkem svého známého za cenu lístku na autobus. Arthur nám na památku věnoval trsátka na kytaru, vyměnili jsme si kontakty a my přislíbily, že se zase někdy objevíme.

Na letišti jsme prospaly 3 hodiny na lavičkách v nonstop KFC a pak se vznesly do oblak – směr Itálie. Vzhledem k tempu a zážitkům předchozích dnů jsme do Benátek dorazily polomrtvé. Ruch Benátek nás příliš neoslovil, a tak jsem své tělesné schránky dokopaly na oběd do malebné Padovy a následně skrz tragické pohledy na nás samé odjely do města, kde se jedna slavní tragédie odehrála – do Verony.

Naše expedice trvala pouhých pět listopadových dní, ale zážitky, nová přátelství a odhodlání si to zase někdy zopakovat jsou nekonečné.

Titulní foto: archiv Páji Macečkové