Koňské toužení

Vždycky jsem chtěla koně. Nezáleželo na barvě ani velikosti, ale důležité bylo, aby se na něm dalo jezdit. Pokaždé, když se mne doma ptali, co chci na narozeniny nebo od Ježíška, řekla jsem to jediné podstatné, po čem má dětská duše toužila: “koňa!”

Udržovala jsem v sobě naději a živila ji sněním o tom, co všechno s mým koněm budeme podnikat! Sušila jsem mu seno i když ta malá kopečka by na zimu nestačila ani králíkovi. Vyklidila jsem mu kóji ve starém chlévě. Co na tom, že v ní bylo místo tak maximálně na jednu malou hubenou kozu. Nejdůležitější bylo, že jsem se snažila! A chtěla jsem ukázat všem v našem domě, že bych se o svého “koňa” dokázala postarat.

Zdálo se mi plno koňských snů… Jeden byl obvzlášť krásný. Do Kujav přijel Vinnetou! U sámošky seskočil ze svého Ilčiho a podal mi otěže se slovy: “Na! Podrž mi koňa.”

Vinnetou zmizel v obchodě a já stála uprostřed vesnice a držela a držela, dokud jsem se neprobudila.

Byly i jiné situace, kdy už jsem si myslela, že se mi můj sen naprosto jistě za pár okamžiků splní! Děda byl dopoledne ve městě. Když se vrátil, řekl mi, že do obchodu přivezli koně a on že si stoupnul do fronty a čekal. Jenže než na něj přišla řada, koně došli.

“Nééé! Dědoooo! Proč jsi nebyl rychlejší? A to už neměli ani jednoho jediného? Klidně nějakého chudáčka… Dědooooo!?!”

A děda řekl, že neměli, a že třeba příště bude mít víc štěstí.

Ale žádné příště už nebylo a já vyrostla bez koně. Z mého přání se stal celorodinný vtip, který se použije pokaždé, když se někdo někoho zeptá na preferovaný dárek k narozeninám.

Letos jsem od Ježíška dostala tajemnou věc, kterou jsem si musela v domě sama najít. Ostatní mi říkali pouze “přihořívá” a “samá voda”.

Vzpomněla jsem si naprosto živě na pocity z dětství, kdy jsem přesně o tomto okamžiku snila! Chodím po domě a když se blížím ke dveřím chléva, děda říká “přihořívá”.

Ale zpět do současnosti. Dvacátého čtvrtého prosince jsem celá vzrušená obcházela kouty naši bytové jednotky a vylezla i na schodiště! Přesně tak, jak by to udělala malá Theuška. Prožila jsem si své dětské drama!

A pak, se to stalo. Poodhrnula jsem závěs, kde to podle rodiny nejvíc hořelo. A tam, v naprostém tichu a klidu stál Vinnetou, který mi s laskavým výrazem ve tváři podával elektrickou kytaru.

Děkuji Ježišku! Však ty to víš, že koňa, narozdíl od páté kytary, bych už doma neměla kam dát!