Colours of Ostrava očima muzikanta amatéra
Moje první Colours of Ostrava v životě! To už o něčem svědčí! Minimálně o tom, že hudbu raději hraju než poslouchám. A že hudební průmysl má často s hudbou společné jen to přídavné jméno.
Na Colours of Ostrava jsem se ocitl vlastně omylem, dostal jsem novinářskou vstupenku zdarma. A teď pozor, chtěl bych odlišit dvě věci:
- Organizace akce, profesionalita vystupujících (v rámci jimi zvolené sebestylizace a show), to všechno bylo na špičkové úrovni. Tolik hudby, stánků, atrakcí, tolik lidí. Chvílemi jsem si připadal jako na Times Square v New Yorku. Je skvělé, že Ostrava má akci podobného typu a vřelé díky všem, kteří ji pro nás rok za rokem vymýšlejí!
- Osobní přínos pro muzikanta, který si rád hraje na různé hudební nástroje a zpívá. V následujícím textu se budu věnovat především tomuto druhému bodu.
Díky COO mě napadlo udělat ještě jeden sebepoznávací test pro muzikanty, který by se zaměřil na kvadrant: hraju / nehraju a poslouchám / neposlouchám. Já třeba jsem vystudoval literární vědu, číst knížky mě baví, a sám občas něco do šuplíku napíšu. Ale s hudbou je to jinak. Nikdy jsem nechodil po městě se sluchátky v uších, při jízdě v autě mám většinou zapnuté mluvené slovo – což je v Česku problém, takže si vypomáhám anglickými stanicemi přes internet.
Hudbu tedy poslouchám jen vzácně, a když už, tak si stále dokola přehrávám nějakou píseň nebo skupinu, která se mi právě zalíbila. Nemám „naposloucháno“ a pokud jde o znalost aktuální hudební scény, jsem v podstatě analfabet. Na druhou stranu strašně rád hraju a skládám, pro sebe, pro pár známých i neznámých…
Nekamenujte mě, prosím. Nekamenujte proroky! Kamenujte pro měsíce, pro dny 🙂 Nejsem do sebe zahleděný narcis. Naopak – nemám ambice cpát se na colours, hudba mě prostě baví, jak hraje, jak zní – je pro mě nástrojem meditace, relaxace, sebepoznání. A to už jsme hodně daleko od COO, možná úplně na druhém břehu.
Přesto jsem byl za tu vstupenku rád a sponzorovi ještě jednou děkuji. Má na oplátku doživotní vstup do mého studia zdarma (podle toho, co vyprší dřív). Uvědomil jsem si na jednu stranu, co mě odpuzuje a získal i nějakou inspiraci.
Žádného z interpretů na letošních COO jsem dopředu neznal. A tím myslím, ne že jsem neslyšel jejich poslední album, ale vůbec jsem netušil, že existují, včetně The Killers! Pustil jsem si pár jejich videí, a nezaujalo mě to, proto jsem před nimi včera (a před deštěm) nakonec utekl!
Po příchodu na mě dýchla atmosféra velké akce – to bylo strašně fajn. Potkal jsem pár kamarádů a pak si všiml, že na Česká spořitelna stage stojí nějaký tlustý chlap, tlustší než já, říkal jsem si, než mi došlo, že je to kostým. Kapitán Demo…
Láska, pokora a sluníčko, čočka, cizrna a jablíčko. Piju kafíčko a taky čajíček, a salátek jako králíček.
Jako dobrý, i když tento motiv zpracovala už před časem mnohem lépe opavská skupina Ladě, konkrétně Péťa Uvíra:
Úžasňoučký ...se neposer Človíčkový ...se neposer Pohodkový ...se neposer Miminkový ...se neposer Od mlada se mi kurvi nalada Óbladi, óbladi óbladá
Pak tam vystoupila nějaká mimózní slečna, ani se mi nechce googlit její jméno, a říkala: thank you so, so, so, so, so, so much. Prý jsme skvělé publikum, se kterým pořádně ani nenavázala kontakt, a které už nikdy neuvidí, a nestálo ji za to ani se naučit, jak se vyslovuje OSTRAVA. Prostě póza za pózou.
To Kozub s Krhutem aspoň byli trošku autentičtí, jak pořád kecali, všechno kazili a měli z toho srandu. Akorát ty písničky byly pomalé a rozvláčné, že jsem po pátém ploužáku v řadě musel změnit lokál.
Na drive stage byli londýnští PENGSHUi a to mělo „kule“! Přiznám se, že nevím, jaký je rozdíl mezi rapem a hip-hopem (pro mě se v obou případech rychle recituje text, místo toho, aby se zpíval – tolik k mé aktuální znalosti hudebních trendů posledních 50 let), ale PENGHSHUi namixovali metal, punk a na googlu čtu, že taky hip-hop a grime (to opět netuším, co je, ale zní to dobře).
Co mě na PENGSHUi inspirovalo nejvíc je, že neměli kytaru, jen basu, bicí a zpěv. Šlo tedy primárně o rytmiku obohacenou o basovou linku a vokál. Paráda.
Počkal jsem si ještě na The Tune, líbil se mi název, ale slyšel jsem hlavně břinkání činelů, a tak jsem se na koloběžce vydal domů. Právě včas, abych utekl před obrovskou průtží mračen, která byla předzvěstí večerního koncertu zabijáků.
