Vídeňský dům hudby vás potěší, pokud nepřijedete s očekáváním, že si zahrajete
Ve vídeňském interaktivním zvukovém muzeu objevíte svět hudby – inovativně a netradičně, píše se na stránkách wien.info. Kdo je ovšem namlsaný moderními expozicemi vědeckých center, vídeňskou hudební „interaktivitu“ příliš neocení.
Kdyby byl vídeňský Haus der Musik inzerován jako klasické muzeum historických exponátů souvisejících s osobnostmi typu Mozarta, Beethovena či Strausse, nabízející rovněž teoretické informace o fyzikálních vlastnostech zvuků, mohli by být návštěvnici mile překvapeni hrajícími schody, počítačovým programem, který vygeneruje „Mozartovu“ kompozici na základě vašeho jména, případně možností chopit se na chvíli dirigentské hůlky.
Pokud však přijedete s touhou ošahat si různé nástroje, experimentovat, objevovat a tvořit, budete zklamáni, protože interaktivitu si v konzervativní Vídni představují tak, že na monitoru ťuknete na šipku „dolů“, zatímco historické klávesové nástroje jsou, stejně jako Mona Lisa v Louvru, schovány bezpečně za sklem a pro jistotu i za provazem.
V místnosti, která představuje jednotlivé typy a druhý nástrojů – dechové, strunné, bicí, si můžete prstem na obrazovce vybrat instrument a z reproduktoru se ozve jeho zvuk. Čekal jsem, že i u obřího bubnu bude, stejně jako u ostatních nástrojů, cedulka s „interaktivním nesahat“, a příjemně mně překvapilo, že alespoň do bubnu je povoleno bouchnout. Ale ne moc! Přiměřeně, přiměřeně – Vídeň je přece spořádané město, a žádný virvál tady nikdo trpět nebude!
Ve čtvrtém patře najdete klasický muzejní obchůdek, v němž je k dispozici spousta různých nepotřebných předmětů, které se jakkoli tematicky váží k hudbě. V jednu chvíli jsem podlehl pokušení zakoupit si elektrickou kytaru z miniaturních kostiček lega, ale jak je zvykem ve slušných socialistických podnicích, když je o něco zájem, stává se z toho nedostatkové zboží. K dispozici byla pouze trumpeta a harfa.
Musím tedy alespoň poděkovat, že jsem coby novinář dostal vstupenku zdarma. Přestože jsem si původně na návštěvu vyhradil několik hodin, a muzeum je chvalitebně otevřeno až do desáté hodiny večerní, za hodinu jsem byl hotový. Doslova jsem vyběhl na čerstvý vzduch, abych si mohl na ulici hlasitě zazpívat. Cítil jsem, že ve vídeňském muzeu hudby se to nějak nehodí…
Foto: Marek Prorok
