Často si připadám jak na semaforu, kde svítí jen oranžová

Otík Faldyna je prototypem amatérského muzikanta. Živí se jako testovací inženýr ve fabrice a ve volném čase se věnuje hudbě. Skládá jednoduché vtipné písničky, kterými bojuje proti dokonalosti i přílišné sebekritice. Je ale schopen sebereflexe! Ví, že z něj nikdy nebude Jimi Hendrix ani Karel Gott, a přesto dokáže předstoupit před lidi a užít si to. Tak moc, že se rozhodl vyrazit přes celou republiku a přijet v sobotu 4. 2. na první veřejný koncert „MUZIKANTI co děláte“ do bohumínské K3.

Otíku, co pro tebe znamená hudba?

Radost, vyjádření se.

Můžeš odpovídat i rozvinutými souvětími. Jak ses k hudbě dostal?

Chtěl jsem dělat rap, asi jako každý, komu bylo jednou 15 let, ale moje beaty byly tak trapné, že jsem se sám nad sebou ustrnul… Verše typu „jsem takovej panáček, co si dá občas panáček“. Takže jsem se nakonec začal učit na kytaru. Chodil jsem ke kámošovi a stěžoval si, že mi to nejde… On mi říkal, ať trénuju, a když jsem fakt začal, zlepšilo se to.

Ale ten panáček je vtipný.

Vtipný to je, ale je rozdíl mezi tvorbou a bizárem. A asi záleží na tom, kam chceš dojít a pro kolik lidí hrát.

Cítím, že máš takové vnitřní puzení… Jaké? Proslavit se? Být vidět? Inspirovat?

Puzení… já mám ADD (poruchu pozornosti), alespoň to tak vypadá, pomalu a blbě čtu, píšu jako prase, ale přečtu to po sobě (což prý nemá každý). A druhou stranou mince je, že spojuji věci mezi sebou, že vznikají různé vtipy. Takže to, že jsem roztržitý, mi dává možnost tvořit věci, které by „normální“ lidi nevymysleli, protože je to prostě nenapadne.

A kam tedy chceš dojít?

V tuto chvíli se chci se stát „budějickou“ postavičkou, kterou každý zná a ví, že toto je Otík. Můj problém je, že „čekám na povolení“, že mám z dětství či výchovy takový zásek, že nechci obtěžovat lidi svou existencí. Můj táta měl heslo „nedělej bordel na barák“, což ve výsledku znamenalo „lepší se nenarodit, než nasrat souseda“. Takže jsem jako hostinský z „hospody na mýtince“ – chci mít hospodu, ale bojím se, že tam budou chodit lidi. A víš, co je na tom nejlepší? Že mě na YouTube sleduje 30 lidí. Když žiješ se staženou řití, aby ses neztrapnil, a pak si uvědomíš, že tvou tvorbu vlastně tolik lidí neposlouchá, je to strašně osvobozující.

Řekni mi víc o myšlence boje proti dokonalosti, prosím.

Všichni chceme být krásní, mladí, přitažliví a dokonalí, žel ne vždycky jsme, a to nás vede buď do deprese nebo nás to nutí lhát. Ani jedno není dobrá cesta. A když si člověk uvědomí, že ani ostatní nejsou dokonalí, pak se mu uleví, prokoukne PR a může začít žít a tvořit.

Chtěl by ses někdy hudbou živit?

Živit se hudbou je meta, která je hodně vysoko. A mám obavu, že když tvoříš pro radost, jedeš svým stylem a rychlostí, ale jakmile přepneš na business mode, riskuješ, že tě to přestane bavit, budeš muset makat, možná i psát písničky tak, aby se poslouchaly – slovy kapely Sto zvířat: „hity v rádiu jsou shity na míru“. A toto já asi nechci. Moje máma má ráda keramiku, vystudovala jí, ale když měla ve fabrice udělat sto dekorativních kočiček, už to nebylo ono.

A čím se živíš teď?

Jsem testovací inženýr v automotive. Děláme testy a měření – předpovídáme budoucnost, jestli výrobek přežije deklarovanou živostnost.

A proč vlastně hudba, a ne třeba literatura nebo stand-up comedy?

To je dobrá otázka. Myslím, že na to zatím nemám koule, ale bavilo by mě to. Jsem návštěvník kavárny ze Saturnina. Koblihy neházím, ale přemýšlím klidně celé večery, jak by to vypadalo, kdyby se házet začalo. Moje žena říká, že moje kouzlo je největší na živo, v tom, jak jsem spontánní. Minule mě staří chlapi – rodiče mých spolužáků – pochválili, že jsem sám sobě dobrý konferenciér.

A co tě prosím přimělo, abys vyrazil na takovou dlouhou cestu do Ostravy, resp. Bohumína?

Dal jsem si za cíl potkávat lidi. Navíc myšlenka MUZIKANTI co děláte je bomba. Je to mé téma, jen jinak řečené. A chci vidět tebe, na živo, Jirku Piechowicze a zbytek téhle party. Chci vidět, jak to u vás chodí a dotánout to k nám na jih.

Spoléhám na tebe, že to podobně jako my tady rozjedeš v Českých Budějovicích, kde by chtěl žít každý, a že brzy budeme moci přijet i my za tebou. Ale ještě jednu tvrdou otázku. Chtěl bych odlišit dvě věci, naivní umění a Aničku Dajdou – to jsou dva odlišné póly – jeden je autentický a krásný, druhý zoufalý a smutný. Jeden je umění bez ambice a druhý ambice bez umění. Kde se vidíš ty?

Já myslím, že seberflexe je nutná, ta to odlišuje. Aničku Dajdou neznám a na pivu jsem s ní nebyl, takže těžko hodnotit z toho, co vidím v TV, ale jestli to myslí opravdu vážně, pak je mi jí líto. Myslím, že každý je v něčem šikovný, bez ohledu na diagnózy, ale snažil bych se asi hledat jiný koníček nebo sport… Já zatím na koncerty, co jsem odehrál, mám vcelku dobrou zpětnou vazbu – že dobrý. Jen jedna holka to úplně nepochopila, ale mě to asi nevadí; žiju a nechám žít. Když si mě někdo pozve do klubu a nebude se mu to líbit, je to jeho blbost, protože si mě měl lépe proklepnout a nebyl by nespokojený. Já na toto myslet nemůžu, protože jinak bych nemohl hrát. Sám se sebou asi nebudu spokojený nikdy. Co se týče, sebereflexe a hodnocení sebou nebo druhými, já nežiju proto, abych se líbil, a asi mě nepoloží, když to někomu nesedne. Vlastně jsem se odhodlal hrát, když jsem šel po obchoďáku a poslouchal rádio Penny life. O té doby nemám pochyb o tom, že na světě je místo pro široké spektrum interpretů.

Ještě mi prosím řekni, co tě vedlo k tomu, aby sis nechal vyrobit profesionální roll-up? V tom jsi marketingově dál, než celí MUZIKANTI co děláte s 350 členy.

Na baneru mám semafor, symbol své nerozhodnosti a touhy jednat správně. Často si připadám jako na semaforu, kde svítí jen oranžová. Člověk pak neví, zda jet nebo brzdit. Zejména člověk, který je citlivý na chybu a od chyb (popř. nechybování) odvozuje svou vlastní hodnotu. Proto jsem se vydal do boje (písní) proti dokonalosti a natočil jsem album Oranžová pro všechny lidi, kteří to mají jako já: neradi chybují, a tak radši nedělají nic (navíc). Mimochodem, umíš anglicky? Narazil jsem na audio knihu 4 dimenze písničkáře, kde toto doporučují – mít téma a vizuál, protože snáze prorazíš v online šumu.

Ale to jsme zpět u toho prorazit. Moje myšlenka je nikam neprorážet, jen si hudbu užívat.

Já to mám napůl – když dělat hezké písničky, je fajn, když si je i někdo poslechne.

Nevím, jestli znáš můj příběh – já přestal s hudbou ve dvaceti, protože jsem si řekl, že nikdy nebudu tak dobrý jako John Lennon. Vrátil jsem se k ní před padesátkou, s tím, že už mi na tom nezáleží, že už si chci jen hrát, tady a teď. Existuje spousta hudebních serverů, které tě učí, jak prorazit. MUZIKANTI co děláte učí, jak neprorážet, a zároveň vytvářejí publikum pro sebe navzájem.

To je výborný! A přesně proto jedu za vámi! Tak za týden v bohumínské K3 na shledanou!

Autor fotografií: archiv Otíka Faldyny