Rozhovor

Chyba je kámoš, říká autentický a uvěřitelný Milan Šťastný

Milan Šťastný. Divadelník, loutkař, písničkář a básník, v němž se střídají umělecké polohy ponuré a zádumčivé s vtipnými skeči, texty a písničkami pro děti, které mě poslední dobou dost baví. Takže buď je to moje (naše) diagnóza nebo jeho šikovnost… Nebo obojí?

Milan Šťastný 4. ledna 2023 na sociálních sítích sdílel následující příspěvek: „Dobrokabaret byl prvním představením, které jsem po odchodu na volnou nohu ušil horkou jehlou na dvouměsíční literární stáži v Praze. Činoherní Dodivadlo mělo za sebou tři autorské pohádky a zbyla po nich hromada kostýmů, masek, rekvizit a písniček. Krátké epizodky jsem propojil písničkami, něco málo změnil a připsal. A ono to celkem fungovalo. A funguje dodnes. Za ta léta se Dobrokabaret hodně proměnil, nejvíce asi letos. Přibylo písniček, loutek, kostýmů, kulis. Občas si ho střihnu i s parťákem. Místy je to čistokrevná improvizace a to mě na něm baví nejvíc. Loni se hrál čtrnáctkrát, na hradě Hukvaldy, na ulici v Hlučíně, na koupališti, uprostřed lesa.“ 

Milan Šťastný: Kaštany

Myslím, že by nás, amatéry docela zajímalo, jak na to? Jaká to byla cesta? Chtělo to odvahu? Co bylo a je nejdůležitější?

Cesta byla dlouholetá – než jsem k tomuhle bodu dospěl, skutečně dospěl!, bylo mi už 44 let! A odvahu to chtělo, to určitě. Byl jsem člověk, kterému v hlavě pořád znělo: musíš chodit do slušné práce, mít každý měsíc v dané datum výplatu, mít na zaplacení složenek… Důvěra v sebe nebyla moc velká. Byl jsem více méně vychován v duchu „drž hubu a krok“. Jenže jsem měl od dětství neklidného a tvořivého ducha. A s postupujícím věkem jsem si uvědomil, že ty roky opravdu letí, a že tenhle život tady a teď už jindy nebude, a že chci zkusit něco změnit. Nemalou roli v tom hrálo i to, že jsem tak v polovině své životní cesty docela blbě onemocněl a musel jsem se o své místo na slunci malinko porvat. Nejdůležitější bylo neztratit víru v sebe a svoje schopnosti, neustále na sobě pracovat, neztrácet naději, že se to časem zlomí a začne fungovat, být trpělivý, vytrvalý, tvrdohlavý.

A tipuju, že taky přestát nedůvěru nejbližších, což je o těch složenkách doma, myslím. Kolik času uplynulo od “uvažuju o tom a chci to” k “hurá, jsem OSVČ”?

Na začátku žádný plán a jasné rozhodnutí vlastně nebylo. Měl jsem původně na volné noze dělat něco úplně jiného – spolupracovat na jednom projektu, ale ta spolupráce nevyšla, především lidsky. A já najednou zůstal viset v prostoru a říkal si: ty jo, tak co teď. Buď se pokorně vrátím ke svému původnímu zaměstnavateli, nebo si najdu něco jiného, nebo pracák, nebo se s tím zkusím porvat. Tedy, žádné hurá, jsem OSVČ, spíš rozpaky.

Je to řehole nebo jsi v tom – promiň – šťastný?

Jsem v tom šťastný a řehole to není. Je to čistá radost. Někdy se něco zadrhne, někdy to nejde tak, jak by člověk chtěl, ale to je normální. Důležité je, že se to vycackalo z plínek, odhodilo dudlík, přežilo blbé roky a jde to neochvějně a pevně kupředu.

Jak vypadaly ty blbé roky? A jak jsi je dokázal překonat?

Milan Šťastný: Loutkové představení „O třech prasátkách“

Blbé roky měly dvě etapy. Začátek byl docela šílený a frustrující. Měl jsem všehovšudy na repertoáru dva kusy, pár zajištěných štací, nikdo mě neznal, nikdo mě nechtěl. Posílal jsem denně několik stovek nabídek svých představení, ale nikdo neodpovídal. Bral jsem všechno, co mi přišlo pod ruku, kývl na jakoukoliv výzvu. Něco se povedlo, něco byl trapas. Chtěl jsem to vzdát. Ale pak se povedlo pár nečekaných věcí. A začalo se to obracet k lepšímu. Rozšiřoval jsem repertoár i pole působnosti. Pomohli přátelé, pomohly reference z míst, kde jsem už hrál. Nakonec to začínalo nabírat krásný a naděje plný směr. A do toho přišel covid, a to byla rána z největších! Docela mě to drtilo, ale jak už to bývá, když to vypadá nejhůř, přijde nějaká naděje. Pro mě v podobě výuky dramatické výchovy na VOŠ Ahol.

Jaké jsou tvé nejbližší plány?

Mám takové tři oblasti, které se tu v menší, tu ve větší míře prostupují a propojují – hudba, divadlo, psaní. Vezmu to od konce. Chtěl bych letos vydat sbírku básniček pro děti a vedle toho sbírku poezie pro dospělé. Co se týká divadla, tak chystám novou loutkovou pohádku. Také bych se chtěl trochu více věnovat činohře. Hudební plány tě asi budou zajímat nejvíc, navíc jsi jejich součástí. Právě chystám CD písniček pro děti. Budou tam písničky z mých představení, které hraji po školkách, kulturácích a fesťácích. A jinak chci hrát a hrát a hrát. A do toho učit.

Rozhovor s tebou je i pro mě příležitost ke vzpomínání. Prostě jsme se náhodou potkali a já od toho vlastně ani moc nečekal.

Celý život se pohybuji mezi spoustou lidí – divadlo a muzika snad ani jinak dělat nejde. A vím, jak je těžké narazit na člověka, který věci vidí podobně, kterému věříš, který je autentický, uvěřitelný, u kterého nemáš žádné pochybnosti, který tě nevysává, ale naopak ti dává energii a podněty. A to je pro mě asi to nejdůležitější, co v lidech hledám. Ve tvé osobě to všechno je. A navíc k tomu jsi skvělý muzikant, což mě v mých letech už nefrustruje (Mě furt jo, musím dozrát! Pozn. aut.). Naopak, jsem za to rád. A to původně mezi námi vůbec nešlo o muziku, ale o pozvánku tvé kapely na festival v Dobroslavicích. A když se začalo rodit album Za městem, které je vlastně z velké části tvoje práce, tak šlo z prvopočátku čistě o pracovní vztah. Jsem rád, že se z něj vyklubalo přátelství.

Díky! Trochu se červenám… Pravda je, že na natáčení klipu Cizinec s našimi dětmi často vzpomínám. Jdu si ho pustit. Mezitím můžeš přemýšlet nad záludnými otázkami, které budou mezi čtenáři magazínu a facebookové skupiny MUZIKANTI co děláte zajímat kdekoho! Vím, že jsi docela slušný introvert. Otázka první: Kde se v nás introvertech bere ta touha (probůh) veřejně vystoupit a svléknout se donaha prostřednictvím našich myšlenek a emocí? Otázka druhá: Poraď nám, prosím, jak to překonat?

Odpovím na obě otázky najednou. Myslím, že teď už jsem slušný extrovert. Nevadí mi vystoupit před lidmi, udělat chybu, improvizovat, dát se do řeči s kýmkoli, vstoupit do jakékoliv situace a být v ní. Ano, někdy mám touhu být sám, ale to je už spíše duševní a mentální potřeba. Introvert jsem byl. A veliký. Trémista orientovaný na chybu. Těžko radit. Moje velká touha byla dělat divadlo a muziku. To se introvertovi dělá těžko, takže bylo třeba něco změnit. Já zjistil, že vše souvisí se sebevědomím, s tím, jak si člověk věří, jak dokáže zvládnout situace, jak se sám vidí, jak se dokáže ocenit. Je taky důležité naučit se pracovat s chybou, mít ji za kámoše, ne za grázla, který tě ztrapní a zesměšní. A tím pádem i konsternuje. Je to každodenní trénink. Úspěchy a dobrý pocit, že to člověk zvládá a že se někam posunuje, sebevědomí posilují. No, a u toho všeho je nejdůležitější, aby člověk byl autentický a uvěřitelný.

Ještě k tomu cédéčku pro děti… Proč by to lidi mělo bavit a proč by si to měli pustit i dospěláci?

Bavit by to mělo především děti. Ale ty to snad už baví, protože všechny písničky na tom CD jsou z představení, která hraju. Jinak se snažím, aby to nebylo blbé, podlézavé, šišlavé, rádobyvtipné, kafemlýnkové. A proto by to snad mohlo zaujmout i dospělé.

Milan Šťastný – písničkář

Ještě z jiného soudku. Vím, že jezdíš na textové dílny Slávka Janouška, kde jsi se seznámil třeba s Lucií Redlovou, která se nedávno připojila ke skupině MUZIKANTI co děláte na Facebooku. Co ti to dává?

Dává a dalo mi to mnoho věcí. Především spoustu krásných přátelství. A také pohled na různorodé pohledy na texty a muziku obecně. Je to obohacující. Také se snažím jít víc do textů co se týká poctivosti, řemesla, přirozenosti jazyka, rýmu. Slávek Janoušek je například velký pedant co se týká slovního přízvuku. 

Fajn! Jdeme do finále! Nejoblíbenější kapely, nejoblíbenější písně, nejoblíbenější divadelní hra, nejoblíbenější knihy.

Dobře. Jdu do toho. Kapela (či jednotlivec): Hm…, Sto zvířat, František Stralczynský (Bonsai).

Písně: Imaginární hospoda od Slávka Janouška, Holub a Frič – Petr Linhart, Domácí kino – Sto zvířat.

Divadelní hra: Emmanuel Schmitt, Manželské vraždění (protože ji zrovna zkoušíme).

Knihy: Witold Gombrowitz, Kosmos; Gianni Rodari, O statečném Cibulkovi; Marie a Pavel Jiráskovi, Umění loutky.

Milane, díky za rozhovor a ať se ti daří!!!

Taky děkuju a zdravím všechny muzikanty, co něco dělají, protože je to baví nebo proto, že prostě musí. Držte se a hodně štěstí!

Foto v článku: archiv Milana Šťastného