Kapela tě akorát zdržuje od nakupování na hudebním bazaru

Radim Šnirch je elektro projektant, pro kterého hudba znamená polovinu života. Založil facebookovou skupinu Muzikanti Ostrava, s kapelou vydal vinylovou desku a organizuje unikátní hudební festival.

K rozhovoru pro Magazín MUZIKANTI co děláte? Jsem ho naháněl snad rok. Naposledy mi napsal, že o tom uvažoval, ale vlastně neví, jestli má co říct. Já se ale mám na co zeptat, kontroval jsem. Ostravské kanceláře máme pár set metrů od sebe. Nakonec to klaplo během polední pauzy a můj instinkt mě opět nezklamal. Radim je prototypem muzikanta, který se pohybuje mezi amatérským a poloprofesionálním světem, ale hlavně hudbou žije. Minimálně polovinu života.

Radime, jak tě to napadlo, založit facebookovou skupinu Muzikanti Ostrava, která má dnes, po necelých sedmi letech existence 1,3 tisíc členů?

Inspiroval jsem se podobnou opavskou skupinou, kterou založil můj kamarád, nic podobného tady nebylo, a poměrně rychle jsem si díky ní našel lidi do kapely. Přesně tak si představuju, že by Muzikanti Ostrava měli fungovat – kapely o sobě dávají vědět, muzikanti se představují, síťují, radí si, případně i něco prodávají nebo kupují.

Jakou kapelu sis našel?

Jmenovali jsme se Unlikely Japan a hráli jsme něco jako shoegaze. Je to žánr založený na zajímavých kytarových zvucích spíše než virtuozitě, a podle toho se styl také jmenuje. Prostě zíráš na pedály a pedalboardy rozložené po podlaze. To mě baví, dokážu si třeba hodinu hrát s jedním riffem, a zkoušet na něm nové a nové zvuky.

Tohle mám podobně, byť si zatím vystačím s jediným digitálním pedálem, ke kterému přidám looper a mám celou kapelu. Dostanu se do transu, a jsem si schopen hrát až do rána… Hudba působí relaxačně, je to způsob meditace, sebepoznávání. Aktuálně hraješ v jaké kapele?

V současné době v žádné. Po rozpadu Unlikely Japan jsem hrál ve skupině At Bona Fide, se kterou jsme zvládli vydat vinylovou desku Greatest Hits, ale teď už nehrajeme. Ještě přemýšlíme o tom, že bychom vydali kazetu s Unlikely Japan, aby po nás něco zůstalo, než celý projekt definitivně pohřbíme.

Co je tvým hudebním snem, čeho bys chtěl ještě v hudbě dosáhnout?

Nedávno jsem se odstěhoval mimo Ostravu a času který bych mohl trávit třeba na zkušebně dost ubylo… V budoucnu bych chtěl mít doma vlastní studio, do kterého bych mohl pozvat kamarády třeba na víkend. Nyní to řešíme tak, že techniku nabalíme do auta a jedeme někam na chatu, kde celý víkend hrajeme – polovina z nás jsou muzikanti, polovina kamarádi, partneři a tedy i diváci.

Ty se živíš prací ve velké firmě, a potvrzuješ tak moji teorii, že rozdíl mezi profesionálním a amatérským muzikantem je zejména v tom, že amatéři mají více peněz na nákupy v hudebních obchodech.

Asi nejde říct, že je to pravidlem, ale je fakt že znám více muzikantů sběratelů, co jsou amatéři, než těch profesionálních. Jak řekl jeden můj bazarový známý, kapela tě akorát zdržuje od nakupování na hudebním bazaru. I když ten výrok beru jako fór, něco na tom opravdu bude.

Podílíš se taky na pořádání festivalu, který nepotřebuje reklamu…

Setkání v kostele na Pelhřimovech je komorní záležitostí. Zveme kapely a přátelé, ti pozvou své přátele a sejde se nás tak kolem 300, vstupné je dobrovolné, a popravdě, budit nějaký větší mediální zájem opravdu není zapotřebí. Takhle se jedná o neopakovatelnou akci, s atmosférou, kterou jinde nezažiješ. 

Že bychom tedy cenzurovali místo akce, vzhledem k rostoucí čtenosti našeho webu?

To snad zatím nebude třeba, ale rozhodně nebudeme nikoho zvát, protože kdo tam má být, ten si cestu najde. Kdybych měl v Česku vypíchnout ještě pár malých festivalů, které pro mě mají smysl, tak jsou to určitě Fajfr Štýl ve Vrbně pod Praděm, nebo Psychedelic Umami ve Vernéřovicích.

Autor fotografií: archiv Radima Šnircha