Krnovský BigBand je naše oblíbená samostatně prodělečná činnost, říká Jonáš Gray
Krnovský BigBand funguje od roku 2005 a v Moravskoslezském kraji si udělal velmi dobré jméno. Jonáš Gray v něm působí od samého počátku, a dnes už se aktivně podílí třeba i na aranžování písní. Těleso se pohybuje po široké hranici mezi amatérskou a profesionální hudbou, proto po svém vynikajícím vystoupení v Krnovském městském divadle logicky přilákalo pozornost magazínu MUZIKANTI co děláte.
Jonáši, na co si vzpomínáš z úplných počátků Krnovského BigBandu?
Nejdříve jsem jezdíval na zkoušky jako kameraman s taťkou, jenž v BigBandu od začátku zpíval. Netrvalo dlouho a sledování tohoto našlapaného tělesa mě namotivovalo, abych se konečně po roce naučil pořádně na kytaru. Od roku 2007 jsem pak už povětšinou stál na druhé straně objektivu.
Proč právě bigband?
K bigbandové hudbě mě přivedl záznam koncertu amerického kytaristy Briana Setzera, konkrétně živý koncert z Tokia tuším z roku 1998. To DVDéčko jsem přehrál doma tolikrát, že bych se tím ani neměl chlubit. Fascinovalo mě úplně vše: nádherné kytary, virtuozita, tweedové zesilovače, aranže písní, stírání hranic mezi rock’n’rollem a swingem, pohybové kreace dechové sekce, čirá radost všech členů kapely nebo i to, jak sestříhání videozáznamu dodalo koncertu ještě větší šťávu. Tomu všemu jsem chtěl rozumět, osvojit si to a být toho součástí.
Kdo je kapelníkem? Před koncertem jsi mi říkal, že je u vás demokracie, ale někdo tomu musí velet nebo ne?
Jednoho hlavního velitele už dva roky nemáme. Po odchodu zakladatele Jardy Fulneka jsme si museli hlavní role rozdělit stylem „ten dělá to a ten zas tohle“. Aranže přepisujeme nebo vytváříme buď já nebo trombonista Ondra, někdy je také kupujeme už hotové. Zkoušky vede basista Kovča a koordinátorem všeho je trombonista Tonda. Mnoho administrativy nám zařizuje saxofonistka Jiřinka spolu s Kovčou. Během vystoupení v podstatě nemáme žádného frontmana – v té roli se vždy ocitne zpěvák, a ti se u nás v kapele střídají.
Profesionální přístup k hudbě je u vás na první pohled patrný, přesto jste většinou amatéři, tzn. hudbou se neživíte…
Více se u nás hudbě věnují tři členové. Jinak jsme takové ASPM naruby: profesionální sdružení amatérských hudebníků. Těleso, které je tak početné jako my, si na naší úrovni na hlavu moc nevydělá. Všichni se BigBandu věnujeme pro zábavu a snad mohu za všechny říct, že je to naše oblíbená samostatně prodělečná činnost. O to větší mám radost, že stále držíme pohromadě, vymýšlíme koncepty na další koncerty a snažíme se neustále oživovat repertoár.
Nakolik je Krnovský BigBand skutečně z Krnova – ty s tátou bydlíte v Ostravě, Ondřej Fischer v Praze…
Jsme čím dál roztroušenější, ale většina kapely je skutečně původem z Krnova a většina té většiny tam stále žije.
Jak děláte aranže – myslím konkrétně třeba u klasiků – to nebylo jen jednoduché zeswingování, ale promyšlené chytré kompozice pro celý big band – kdo to komponuje? Nebo berete už hotové věci a jen je pro sebe upravujete?
Platí vše, co jsi vyjmenoval. Pokud jsou partitury dostupné na internetu, pak si je koupíme. Pokud však k dispozici nejsou nebo na ně nemáme rozpočet, přepíšeme skladbu do not sami. Nejlepším aranžérem v kapele je trombonista Ondra, zkušený hudební teoretik i praktik a legendární řečník. Árii toreadora z Carmen i duet Kecala s Jeníkem z Prodané nevěsty zaranžoval pro BigBand právě on. Další tři z našich skladeb jsou převzaty z vynikajícího alba Briana Setzera s názvem Wolfgang’s Big Night Out. Ty skladby jsme si přepsali sami, což má tu výhodu, že si přitom můžeme zjednodušit pasáže, které jsou moc naročné nebo například moc vysoko. Ještě jiným způsobem vznikla aranž Mozartova Tureckého pochodu – je to v podstatě slepenina ragtimové interpretace klavíristy kapely Postmodern Jukebox a kanonické dixielandové verze velikána Kennyho Balla. A protože naše klavíristka Shelby je v mých očích klavírní virtuoz, napsal jsem ji do not, ať si v prvních třiačtyřiceti taktech zafrajeří a že my se pak přidáme.
Co pro tebe osobně znamená hudba?
Za prvé je to terapie. Ve světě plném pracovního nasazení a roztržitosti způsobené moderními technologiemi je muzika příležitost sednout si s přáteli (nebo postát, pokud jsi kontrabasista) a komunikovat postaru, beze slov, se zpěvnými saxy, válející rytmikou, rozvernými trombony a trubkami, k nimž mě teď nenapadá žádné poetické přídavné jméno. Za druhé je pro mě hudba výzvou ke zdokonalení sebe sama. Hudební talent mi shůry nebyl dán, místo toho jsem na sobě musel soustředěně pracovat, abych to BigBandu úplně nekazil. Když jsem byl v první třídě základní školy a místní ZUŠka rekrutovala talenty, tak mě mamka vzala na zápis na hodiny klavíru. Paní učitelka, která mě měla učit, jí ale, nejspíše na základě mého výkonu v pěveckém sboru, řekla: „Netrapte to dítě, to nemá smysl.“ Dnes s úsměvem říkám, že z toho mám trauma, ale ve skutečnosti mě to vyhecovalo k tomu, abych si dokázal, že když mě muzika baví, tak se vypracuju a nenechám se zaškatulkovat jako hudební antitalent. Někdy se ta tvrdohlavost vyplatí!
Titulní foto: Angelika Haska-Gray
