KytarovkaBrno končí, dcery jedou dál. A co na to Robin Zounar?

Chtěl jsem s Robinem Zounarem udělat bulvární rozhovor ve stylu „metelesku blesku“, který by přišel se skandálním odhalením skutečných důvodů konce KytarovkyBrno, ale Robin je prostě docela normální kluk z Třince, který si chce dát pauzu, a věnovat se práci i vlastní kapele.

Rozhovor o „plánovaně impulsivním rozhodnutí“ však přesto stojí za přečtení, protože tenhle „normální kluk“ vymyslel a naprogramoval zpěvník, který je možné využívat k pořádání veřejných hudebních akcí, za poslední čtyři roky se díky němu po celé České republice konalo více než sto velkých setkání muzikantů amatérů, na kterých se vypilo 20.000 litrů piva a 1000 litrů tvrdého alkoholu. Přibližně.

Robine, už v našem první rozhovoru z roku 2022 jsem se ptal, jestli tě to ještě baví, a ty jsi odpověděl, že samotné hraní ano, ale všechny ty organizační aktivity okolo jsou opravdu náročné, a „někdy si říkám, jestli to mám zapotřebí“. Už se ucho utrhlo?

Projekt KytarovkaBrno potřeboval tolik úsilí, času a zodpovědnosti, které jsme už prostě neměli. Každý projekt musí navíc růst, a když se dostaneš do fáze, kdy ho musíš osekávat, tak už to není taková sranda.

Nenašel se nikdo, kdo by hrál místo tebe?

Samotné hraní je jenom jeden aspekt, KytarovkuBrno jsem po hudební stránce a vedení akcí už před třemi měsíci předal dvěma svým kolegům. Ale to je jen špička ledovce. Pokud na samotné akci strávíš, řekněme, deset hodin, tak na její přípravu potřebuješ dvacet.

Ale KytarovkaOstrava nám dvacet hodin přípravy nezabere. Vykomunikujeme místo, přivezeme a odvezeme nějaké mini ozvučení. Ok, ještě nálepky, reklama na Facebooku, komunikace, příprava písniček, dobře, ale maximálně deset hodin, ne dvacet. A navíc akce děláme max jednou za šest týdnů. Já mám od začátku pocit, že jste KytarovkuBrno prostě přepálili z hlediska frekvence, a divím se, že jste to vůbec ty čtyři roky vydrželi.

Jasně, jsou věci, které lidi vidí, a které ne. Rozdíl mezi Brnem a Ostravou je velký, protože kompletní web a zpěvník řeším já sám. Jen za období prosinec–únor jsem na zpěvníku spálil nějakých 300 hodin práce. Kvůli tomu jsem měl zkrácený pracovní úvazek, takže jsem do KytarovkyBrno investoval pracovní čas, který bych měl jinak zaplacený. Web a zpěvník mě stál strašně moc času, k tomu mi v práci skončil projekt, a najednou se člověk dostane do situace, kdy začne řešit peníze…

Co bude se zpěvníkem teď? Ty jsi před půl rokem otevřel registraci pro veřejnost, všechno je zatím zdarma, běží na tom velké akce, jako například ta naše poslední na Pěší zóně Malá Kodaň v Ostravě.

Nechám to běžet, v teoretické rovině není třeba dělat velké úpravy.

S výjimkou občasné nutnosti restartu celého systému v nejméně vhodnou dobu, jak se nám stalo posledně.

To by se stávat nemělo. Je tam nějaký bug, na kterém jsem strávil asi třicet hodin, ale ještě se mi nepodařilo ho objevit.

Máš nějaký komerční záměr se zpěvníkem?

Zatím spíše myšlenku. Stojí mě to nějaké peníze, takže by bylo fajn, když nad tím sedím x hodin, abych si za to mohl aspoň koupit kafe.

Možná by bylo fajn vymyslet nějaký systém, aby ty skupiny, které zpěvník používají na veřejné akci, přispěly kromě charity i svému stvořiteli.

Teď se vlastně něco podobného stalo. Po ukončení činnosti KytarovkyBrno jsem všechny členy přesměroval na facebookovou skupinu Early Jammík. V pondělí měli v Brně akci a lidé mi posílali příspěvky přes QR kód.

Kolik akcí KytarovkaBrno za čtyři roky uspořádala?

Na Facebooku máme nějakých 66 akcí. Začátky byly „random“, ale od druhého roku jsme pravidelně hrávali v sezóně od června do září dvakrát měsíčně a mimo sezonu jednou měsíčně. A když se z těch našich punkových akcí v hospodě staly etablované koncerty, kde náklady, zejména na pronájem, dosáhly třeba 20.000 Kč, tak jednak je to risk, jestli se ti to na vstupném vůbec vrátí, a jednak chceš doručit nějakou kvalitu.

Jasně, ale ta kvalita nespočívá jen v tom, jak dobře hraje hlavní zpěvák, ale hlavně v tom, že si můžou zahrát i „diváci“ a že to dohromady krásně zní a vzniká neopakovatelná atmosféra. Jaký je úplně nejhlavnější důvod toho, že si s tím teď sekl?

Z 90 % je to osobní únava a vyčerpání. Možná z 80 %. Máme spoustu skvělých zážitků, ale už toho bylo dost.

Říká se spousta zážitků, ale málo vzpomínek.

Přesně tak, já jsem ti jednou v rozhovoru řekl, a tys to nepublikoval, že celá KytarovkaBrno je způsob, jak se kvalitně opít, hodně se to točí nejen okolo hudby, ale i okolo chlastu, a to mě samozřejmě taky ničilo.

Co bude dál?

Protože jsem nositelem brandu, znamená to, že KytarovkaBrno pokračovat nebude, ale v projektu vyrostla spousta lidí, vzniklo množství pozitivní energie, a co se z toho urodí – uvidíme.

Zpívat se asi bude dál, prostě vznikne nová skupina, třeba KytarovkaŠalina, a bude organizovat své vlastní akce.

A to je jeden z důvodů, proč si myslím, že ten projekt došel ke svému konci. Zažili jsme skvělý růst, na první akci bylo patnáct lidí, na největší akci se vystřídalo 800 lidí, a projekt naplnil potenciál, který mohl naplnit. My hrajeme čistě akusticky, zvučit nechceme, takže více to škálovat nelze. Ideální skupina má podle mě velikost do 100 lidí. A díky tomu, že jsme nechali rozpadnout velkou KytarovkuBrno, umožnili jsme vznik těchto menších skupin, kde se lidi znají, a je tam často komornější atmosféra. Menší skupiny mohou být zaměřeny i tematicky, hrát třeba svou žánrově vymezenou muziku.

Robine, chtěl bych ti poděkovat za ta kvanta pozitivní energie, která jsi vyslal do světa, stejně jako za spoustu peněz pro charitu, které jste vybrali. Máš teď před sebou nějaký jiný velký plán nebo sen?

Aktuálně toužím mít kapelu, pár lidí, kteří si sednou, několik zkušených hudebníků, se kterými bychom si zahráli pro radost. Ale nijak aktivně je nehledám, věřím, že praví lidé se sami objeví v pravou chvíli.

Máš pocit, že organizovat kapelu je jednodušší?

Jednoznačně ano! Já jsem v podstatě v minulých letech řídil neziskovku, i když oficiální status neziskovky jsme neměli. A měl jsem pod sebou deset – dvacet lidí, které jsem se snažil vést a směrovat.

Z těchto lidí, nesnažil se tě někdo přesvědčit, ať to neděláš? Ať nekončíš?

Právě proto říkám, že moje rozhodnutí bylo plánovaně impulsivní. Myšlenku jsem měl v hlavě delší dobu, a pak jsem jednoduše zavelel konec.

Foto: Viktor Karvanszki