Lidé chtějí uznání, místo toho, aby usilovali o poznání, říká Michal Žáček

Michal Žáček, ostravský patriot a profesionální muzikant, kterého zná celý svět. Vystudoval flétnu, ale dnes hraje spíše na saxofon. Magazín PATRIOT mu věnoval únorovou titulní stranu.

Sešli jsme se před Vánoci 2023 ve Studiu & Baru 432 Hz. Než jsme se pořádně rozehřáli k rozhovoru pro „mainstreamový magazín“, který naleznete zde, položil jsem Michalovi několik otázek z pozice šéfredaktora webu MUZIKANTI co děláte.

Míšo, ty jsi muzikant profesionál, proto na našem webu pro amatérské muzikanty spadneš do marginální nevýznamné rubriky „profi okénko“. Hudbou se živíš, ať už aktivně, nebo tím, že ji vyučuješ. Jaká je tvoje definice rozdílu mezi muzikantem profesionálem a amatérem?

Před lety jsme s Vojtou Dykem, Pavlem „Bady“ Zbořilem a Matějem Benkem jamovali na setkání, které organizoval známý kameraman Honza Malíř, hráli jsme standard Spain od Chicka Corey, a pak za mnou přišel jeden známý muzikant, kterého nebudu jmenovat, a říká, to je úžasné, jak jste hráli, to nadšení, to my už nemáme. Člověk má pocit, že profesionální muzikant je ten, který se živí hudbou, dělá ji na nejvyšší úrovni, a amatér je ten, který z ní má radost, ale nedělá ji pro peníze. Já ale ten rozdíl vidím úplně někde jinde. Profesionál pro mě vidí hudbu v detailech, zatímco amatér detaily neřeší, protože pro něj je podstatné spíše to, že se hudba děje.

Mě osobně svět velkého showbyznysu nebaví, protože na jedné straně jsou v něm skvělí muzikanti, jako ty, ale na druhé různé animozity, malichernosti, závisti, jak se říká v tom vtipu o dvou bohatých muzikantech, kteří se sejdou v mléčném baru a nikoho nepomlouvají…

Ale to je všude, v každé robotě, i v Nošovicích.

To máš pravdu, v každé firmě se něco děje, ale když se tady u nás ve Studiu @ Baru 432 Hz sejde ředitel velké firmy, zdravotní sestra a hasič, tak už nic neřeší, nezávidí si, jen si prostě spolu hrají, protože hudba spojuje.

Ale stejně tak spojuje i profesionály. Na těch zmiňovaných setkáních u Honzy Malíře se potkávají lidi, kteří spolu třeba dvacet let nemluví, a to, že jsou doslova donuceni si spolu zahrát na jednom pódiu, je zase trochu srovná.

Jaký smysl podle tebe má, když si někdo jenom tak hraje doma?

Já mám čtyři děti. A ony, hlavně holky, nikdy nezavřou hubu. Furt zpívají. V autě, v kuchyni, v koupelně, v pokoji. Hudba je úplně přirozený projev radosti, uvolněnosti a otevřenosti srdce.

Děláš nějaký sport?

Moc času nemám, ale někdy „bagminton“.

Dobře, tak mi prosím vysvětli, jak je možné, že ve sportu jsme už akceptovali, že ho může dělat každý, nikdo ti určitě na kurtu neříká, proč ten sem vůbec leze, vždyť hraje jako prase… Ale když vezmeš hudební nástroj, tak se na tebe dívají přes prsty, kam se ten člověk dere, vždyť vůbec nemá talent!

Laco Deczi mi říkal, že byl v jednom klubu v New Yorku, a tam vystoupili známí slavní muzikanti, ale přišlo na ně jen dvacet lidí, a tak už si tam nikdy nezahráli. A pak přišli kluci, které vůbec nikdo neznal, ale přitáhli s sebou kámoše a rodinu, a měli okamžitě další kšeft. Proto třeba miluju hraní v Jazz Clubu v Praze, protože tam na tebe nechodí jako na jméno, tam se střídají různí cizinci, a musíš si je získat.

Proto jsem založil uzavřenou facebookovou skupinu MUZIKANTI co děláte, ve které mimochodem jsi, jen abychom se navzájem inspirovali a povzbuzovali, ať už jsme na jakékoli úrovni.

Mám jednoho žáka, věkově už se blíží šedesátce, a ten to má přesně tak, s kámoši hraje v hospodě Kabáty, a teď se na saxofon učíme Bryana Adamse, kterého chce zahrát synovi na svatbě. Je to vynikající stolař, mistr svého oboru, a přesto si najde čas na saxofon, protože to strašně chce. Ale nemá v sobě takovou tu ambici: a teď vám ukážu! A právě to má společné s těmi nejlepšími muzikanty, se kterými jsem kdy hrál – není tam ten sportovní rozměr.

A co bys vzkázal našim čtenářům, muzikantům, kteří se hudbou neživí?

Nedávno jsem se dozvěděl, že ve Švédsku, když chceš jít na vysokou školu, musíš hrát na nějaký hudební nástroj. Protože hudba v mozku otevírá jiné kanálky. Hudba funguje jako očista, jako když si jdeš zaplavat do bazénu. Žijeme ve společnosti, která je hodně frustrovaná. Lidé usilují o uznání, místo toho, aby usilovali o poznání.

Titulní foto pro Magazín PATRIOT: Radim Kolibík