O chudých a opovrhovaných umělcích se dnes učíme ve škole

Když poslouchám se zavřenýma očima její elektronickou produkci na YouTube, rozechvívá mě úžasná duchovní muzika. A když pak otevřu oči, a vidím, jak ovládá všechny ty moderní přístroje, připadá mi trochu jako programátor! Baruš Rooshie Jeřábková je především obrovský nadšenec, který by bez hudby nemohl být.

Pracovala jako učitelka, ale rozhodla se opustit bezpečné prostředí školy a ukazovat učitelům i dětem, jak propojit tradiční vzdělávání s moderními technologiemi, jak rozvíjet kreativitu a radovat se ze života. Vždycky ji to táhlo k hudbě, ale když se před lety seznámila s jedním roztomilým zvířátkem, Koala Samplerem, pocítila, že tohle je přesně ono!

Baruš, kudy vedla tvoje cesta k hudbě?

Před dvěma lety jsem odešla ze školy jako paní učitelka a vstoupila na volnou nohu jako lektorka. Chtěla jsem se více věnovat umění. Postupně jsem došla k tomu, že mým cílem bude propojovat umění, vzdělávání a technologie. Chci sama být umělcem, autenticky tvořit a pak svoje zkušenosti předávat dál, dětem i dospělým. Technologie mnozí vnímají jako něco, co nám bere lidskost. Já je naopak považuji za úžasný nástroj kreativity, který nám tvůrčí možnosti rozšiřuje. A v hudbě to platí o to víc, protože aplikace nám umožňují zacházet se zvukem podobně jako s barvou na papíře. V mé hudbě se jednoznačně odráží moje nejniternější já. To se týká zejména produkce pod alter egem Rooshie. A je v tom i duchovní složka, protože jsem věřící. Moje písně jsou vlastně často modlitby… A technická část? Ne, jako programátor si nepřípadám, já jsem strašné jelito. Bez pomoci kluků od nás z komunity bych byla ztracená… Ale moc mě baví pracovat se zvukem, je to úžasný materiál. Tvořím hudbu s přístupem, že ji neskládám jen z tónů, ale ze zvuků obecně.

Jak ses k elektronické muzice dostala?

Prvním impulsem byla videa Jihoafričana, který si říká The Kiffness. Dělá srandovní live loopingy, kde sampluje zvuky zvířat nebo různá videa na YouTube. Prakticky celý život jsem toužila mít možnost hudbu vyrábět ve vrstvách, komplexně. Začínala jsem před jedenácti lety s Audacity a zkoušela dávat jednotlivé hlasy přes sebe. Jeden z pokusů můžeš slyšet tady. Když jsem viděla Kiffnesse, tak jsem si řekla – to je ono! To potřebuju! Ale nevěděla jsem, jak se to jmenuje, a když jsem pak hledala, všechno bylo strašně drahé. Pak jsem narazila na Koala Sampler, mobilní aplikaci. Až asi po roce, co jsem ji měla v mobilu, jsem zjistila, jaký má potenciál! Byla jsem nemocná a v posteli vleže vytvořila dva šestiminutové tracky jen pomocí svého hlasu a zvuků vydávaných pusou. V tu chvíli mi vybuchl mozek…

Jak takový výbuch vypadá? Co tě na elektronické hudbě nejvíc fascinuje?

Právě ty neuvěřitelné kreativní možnosti. A to, že je možné pracovat se zvukovým světem, který nás obklopuje. Čistě jsem to udělala třeba v písničce Neighbors. Řekl bys, že ten bass a doprovodné vokály je ve skutečnosti psí zaštěkání?

Běžnými hudebními nástroji se podobných výsledků dosáhnout nedá?

Nedá. Hudební nástroj má svůj zvuk, dá se s ním dělat spoustu experimentů, ale prostě funguje na jiném principu než elektronické nástroje a pluginy. Nicméně jak živé, tak elektronické nástroje mají jedno společné – vytváří zvukové vlny. Jen prostě různými způsoby. Lidé od pradávna hledali cesty, jak ty zvukové vlny vyloudit. A mě moc baví tyhle cesty kombinovat, pracovat s hlasem, třeba i různými pěveckými technikami, přidat tradiční nástroj, a z těchto zvuků vyrobit něco nového. Udělat perkuse fackováním věcí na stole a k tomu experimentovat se synťáky.

Nemyslím jenom zvuk, ale i atmosféru, hudbu jako sebereflexi a nástroj sebepoznávání…

Jo tak. Myslím, že strašně záleží na tom, co konkrétní člověk potřebuje k tomu, aby sám sebe vyjádřil a zažíval flow. Elektronika spoustě lidí nesedí, mají pocit, že je to umělé. Ale mně se strašně líbilo, co v jednom rozhovoru řekla Björk – pokud zvuk z elektronického nástroje nemá duši, tak je to tím, že jsme mu ji nedali. Jasně, ten zvuk se nemusí hodně lidem líbit, a to je úplně v pořádku. Krásné je, že máme nekonečné množství zvuků a každý si najde právě tu kombinaci, která s ním rezonuje.

Ty se ale věnuješ i akustické hudbě. Třeba nádhernou písničku Borůvky hraješ jenom na ukulele, a k tomu přidáváš do druhého okénka tlumočení pro neslyšící a je to ukrutná sranda!

Ale vlastně i tyto písničky většinou doprovázím nějakými jednoduchými sekvencemi v Koale, tak jsem začala tu aplikaci používat. Dělala jsem vystoupení pro děti, kde jsem je třeba nechala nahrát k písničce o žábě zvuky žáby, z nich jsem udělala rytmus a pak to byl super doprovod. Akustická hudba mě taky baví, i když je fakt, že poté, co jsem objevila možnost pracovat se zvukem elektronicky, už trochu méně. Je to i tím, že moje tvorba jako Baruš Mima je spíše pro ostatní, pro pobavení, pro srandu, kdežto Rooshie je o expresivitě, o tom, co ze mě plyne. A to já v umění strašně potřebuju. Tady si mohu tak nějak dělat co chci. Vlastně i to, že mnozí z mého okolí takovou hudbu neoceňují, mi dodává na svobodě. Sranda písničky jsou legrace a je skvělé vidět lidi, děti i dospělé, jak je to baví a jak se smějí, ale tolik mě to vnitřně nenaplňuje. Já potřebuju, aby všechno, co dělám, mělo hluboký smysl. Poslední dobou se mi takhle v životě třídí všechno.

Kdybych si chtěl vyzkoušet samplování už dneska večer, co mám udělat?

Záleží na tom, do jaké hloubky chceš jít. Já jsem začala na Koala Sampleru, je to aplikace za asi 120 korun, plus se tam dokupuje Samurai mód…

Co je to Samurai mód?

To je rozšíření aplikace, umožňuje stretch – roztažení nebo naopak zafixování tempa samplu, což je hodně důležité při vytváření smyček nebo změně tóniny samplu. A pak je tam také piano roll a základní ekvalizér. Dohromady zaplatíš cca 220 Kč. Brzy bude další mód s dalšími funkcemi, ale to zatím nesmím prozradit. Dělám totiž beta testera této aplikace. Je tak jednoduchá, že jsem ji dlouho považovala za hračku pro děti, a trvalo mi, než jsem objevila její potenciál. Postupně ale člověk může objevovat další a další možnosti, které spočívají spíše v kreativní kombinaci jednotlivých funkcí než kolik je tam čudlíků. Takhle si uděláš track během chviličky. Mimochodem pokud si lidé Koalu pořídí, tak v ní najdou můj hlas. Je tam totiž základní banka různých zvuků a vývojář mě poprosil, abych svůj hlas Koale věnovala. Plánuji také udělat sadu tutoriálů, ale ještě jsem si nedokázala najít čas. Nicméně jeden jsem zvládla pro Prototýpky.

A myslíš, že bychom se mohli domluvit na speciální vzdělávací rubrice Baruš Rooshie pro muzikanticodelate.cz, kde bys kolegům amatérům ukazovala, jak na elektronickou muziku? Mohlo by se to jmenovat třeba Uši s duší Baruš Rooshie…

Ano, samozřejmě. Budu dělat tutorialy i na další hudební aplikace, například na Soundtrap, což je krásný jednoduchý DAW, co běhá i v prohlížeči, je zdarma a online, a hudebníci tu mohou spolupracovat. V červnu mám strašný fičák, ale v červenci bych se mohla dostat k prvnímu dílu.

Všiml jsem si, že elektronická hudba není jen o jednotlivci, ale o komunitě, která se navzájem inspiruje a možná si pomáhá i v osobním životě…

Pro mě to tak je. Jsou samozřejmě hudebníci, co jedou sólo, ale možná, že právě to, že si potřebujeme více pomáhat, je to přeci jen technicky náročné, vede k tomu, že se pak více sdružujeme. Nicméně u mě je to specifické ještě tím, že bez komunity by se můj příběh vůbec neodehrál. Když jsem udělala svůj první track v Koale, sdílela jsem ho ve facebookové skupině Koala Sampleru a tady si mě všiml jeden člověk, který mě pozval na Koala Beatcast. Já si připadala naprosto nepatřičně. Cože?! Já!? Byl to pro mě obrovský krok do neznáma… Koala Beatcast je pravidelné živé vysílání, kde se hrají výsledky týdenní Flip Challenge. Každý týden členové komunity vytváří písničku podle určitých pravidel. Proto většina mých videí na YouTube jsou příspěvky do Flip Challenge. Je to skvělé cvičení, díky kterému jsem se hodně naučila. Nicméně nejvíc jsem vděčná lidem. Myslím, že ve skupině ještě nikdy nebyl někdo tak strašně nezkušený, jako já. Oni mě společnými silami, s obrovskou trpělivostí, všechno naučili. A snad ještě důležitější bylo jejich neustálé povzbuzování. Bez toho bych to nemohla dělat. Vůbec jsem si nevěřila… Jsou to lidé z celého světa. Jsem jim nesmírně vděčná za všechno. Nyní jsem jedním z adminů komunity a pomáhám jí dále růst.

Jak se jmenujete a kde vás můžeme najít?

Jmenujeme se Koala Creative Community. Je to komunita kolem Koala Sampleru, ale pracujeme se vším možným. Společně zkoumáme kreativní možnosti umělecké tvorby a spolupráce. Pokud se k nám chcete přidat, ale bojíte se jazykové bariéry, zkuste náš česko-slovenský kanál na Discordu.

Vesmír ve vesmíru?

Ano, s tím vesmírem je to přesné… Přijde mi, že my všichni umělci, hudebníci, jsme vlastně tak trochu z jiné dimenze. A je někdy těžké žít v té pozemské. Někdy mě až děsí, jak podobné jsou naše životy, ať už jsi Čech anebo Novozélanďan.

Chtěla by ses někdy hudbou živit?

Krátce poté, co jsem se do hudby takhle zbláznila, jsem si řekla: „To chci dělat! Stůj co stůj!“ A brzy jsem zjistila, že pokud se tomu chci věnovat intenzivně, potřebuju, aby mi to i něco vyneslo. Takže jsem měla cíl ne úplně se tím živit, ale aby z toho občas byla nějaká kačka. A teď, jak na to? CD už je historie, spíš vydat něco na Bandcampu a pak to naházet na Spotify a na další streamovací platformy. Ale z toho nic moc není… Možná, že by mi na Bandcampu někdo přispěl, ale rozhodla jsem se jít spíše cestou živých vystoupení. Ale tam je velká potíž, že podobná produkce je žádaná hlavně na různých akcích pozdě věčer někde daleko od místa bydliště, a to je pro mě jako ženu velká překážka. Tak jsem začala streamovat, což mě strašně baví! A zkouším vybírat penízky „do klobouku“. Hrozně bych chtěla zase zažít busking, ale potřebuju bedny. Teď se mi podařila dost významná spolupráce a je možné, že do budoucna ještě něco takového přijde – třeba od výrobců pluginů a podobně. Nechávám to zcela otevřené. Bez hudby nemůžu žít. Já vždycky říkám, že my umělci jsme takoví poslové lidskosti, protože umění je něco, čím tu lidskost vyjadřujeme. V celé historii to tak bylo. Umělci byli chudí a mnohdy opovrhovaní, ale právě o nich se nyní děti učí ve škole. A tak bych chtěla všechny povzbudit, že i když to není možná oceňováno tak, jak bychom si představovali, pokračujme v tom, protože dáváme společnosti něco, bez čeho by zchátrala. Zvlástě v dnešní době technologického pokroku.

Autor titulní fotografie: Martin Frolich