Oceán hudby se skládá z milionů kapek – jednou z nich je i pražské hudební studio Kappka
Pavel Kappler má ve své pražské vilce nahrávací studio, kterému říká hudební studio Kappka. Má pocit, že je naprosto nekreativní, na druhou stranu dokáže začínajícím muzikantům kreativně pomoci najít jejich zvuk. Muzika prostě nejsou jen rozevlátí géniové, ale také technici, kteří jim stojí za zadkem.
Pavle, jak ses vlastně dostal k muzice? Co tě na ní přitahuje a proč to dospělo až k domácímu studiu?
Fajn. Když vezmu jako fakt, že jsem od mala chodil do LŠU na klavír, tak tam mohly už nějaké kořeny být zapuštěné, ale bohužel jako mnoho dalších jsem tím klavírem úplně nežil. Což zpětně hodnotím jako strašnou škodu, ale vykládejte to dítěti na základce. Nicméně odchodil jsem deset let. Mezitím jsem se sám naučil na akustickou kytaru – bylo potřeba „šumařit“ na letních dětských táborech, kam jsem jezdíval opravdu několik dekád. Ale pořád jsem neměl muziku jako vyloženou prioritu, na první vysoké škole jsem se naopak věnoval spíš grafice. Zlom přišel na druhé VŠ, kde mě k muzice definitivně obrátil můj strýc – rocker tělem i duší. Domácím studiem to skončilo vlastně z důvodu mé skoro naprosté nekreativity, když jsem si uvědomil, že svoje vlastní věci bych sice dělal rád, ale neumím je z hlavy přenést do reality. Protože jsem i profesí technik, tak jsem se přeorientoval na globální práci se zvukem (nahrávání, mix) a s tím se pak relativně přirozeně svezlo i poradenství a školení.
Připomnělo mi to slavnou hlášku, že i skladník ve šroubárně si může přečíst Vergilia v originále…
Já mám třeba v hlavě melodii i s harmonií, tak si sednu ke stroji, že si ten nápad zkusím zaznamenat. Bum – zmáčknu pár klapek, a protože zvuk je samozřejmě jiný, než mám v hlavě, tak se nápad ztrácí a vše je pryč. A nepomáhá mi ani „nabroukat si to“ do mobilu nebo prostě na mikrofon, abych měl nějak zachycen ten melodický postup…
Hudba – jako déšť, kapka za kapkou proniká do srdce a oživuje jej. (Romain Rolland)
Co tě na hudbě přitahuje nejvíc?
Asi variabilita – je to něco jako malování. Není tady moc věcí pevně daných, pouze řekněme několik málo technických principů, jež je třeba chápat a dodržovat, ale drtivá většina je vlastně o kreativitě a rozhodně zde platí „účel světí prostředky“. Může se pak maximálně diskutovat o tom, je-li zvolená cesta víc nebo míň přímočará, ale podstatný je výsledek. Protože posluchač neví a vlastně ho ani nezajímá, co se děje mezi nahraným zvukem a výslednou písničkou. Posluchači jde o tu výslednou podobu a role studiového zvukaře je, v úzké spolupráci s kapelou nebo producentem, právě o tom, aby svými znalostmi, zkušenostmi a vybavením dokázal umělecké představy zrealizovat. No a samozřejmě v tom nejlepším případě si to i užít, ale myslím, že bez legrace a zápalu pro věc prostě hezký výsledek ani vzniknout nemůže.
Co jsi díky domácímu studiu zažil, co bys jinak nezažil?
Výborná škola byly už samotné začátky! Protože mi bylo jasné, že natáčení budu muset poněkud „rozdvojit“ (nemám prostory pro bicí), tak jsem to vlastně od začátku směroval přes mobilní rekordér. Nahrával jsem se dvěma punkovými kapelami – parádní práce. Už i díky stylu se s tím hudebníci moc nemazali, takže byl prostor i pro moje začátečnické chyby. Druhou stránkou byla setkání se známými lidmi, kdy jsem pomáhal při dotáčení Tajemství a kromě jedné písničky jsem vlastně míchal i jedno CD Pavla Vítka. Krásné časy ve studiu Za vodou, moc rád na to vzpomínám! A někde mezi tím jsou všichni ti človíčkové, kteří nejsou známí, ale – ve srovnání se mnou – třeba více rozumí syntezátorům. Máme si o čem psát, občas se u někoho sejdeme…
To, co děláme, je méně než kapka v moři. Ale bez této kapky by tady něco chybělo. (Matka Tereza)
Jako písničku by sis vzal na pustý ostrov?
To je strašně těžká otázka, protože odpověď se průběžně mění. Ale aktuálně by to asi byla „I tak to za to stojí“ od O5 a Radeček.
Jaké projekty máš před sebou, jaký hudební sen by sis ještě chtěl splnit?
S Markem Prorokem teď děláme takový panelákový experiment s pracovním názvem DEMO LICE PANE LÁKU. Zkoušíme, jestli je možné z amatérských nahrávek jednotlivých stop složit profesionální výstup v rozhlasové kvalitě. Pokud se to povede, bude z toho album, které se bude jmenovat třeba: PRO ROK 2025. Pokud jde o moje sny, asi bych chtěl dělat více věcí pro své děti, tj. nahrát písničku podle písničky, a s nimi pak dohrát zpěv. To jsou takové malé legrace. Ale obecně si nejvíc přeju, abych u muziky vydržel co nejdéle, abych tu byl pro ty, kteří s muzikou začínají, a uměl jim poradit a pomoci při vlastním rozjezdu.
S Markem máte za sebou nultou nahrávku, kde jste v podstatě testovali komunikační kanály, jak to dopadlo?
Písnička se jmenuje Policejní pes, a jedná se o Markův „překrad“ bluesového standardu Police dog, který složil Blind Blake. Doufám, že je ze Psa slyšet, že i takto na dálku a ve více lidech jde udělat prima věc, která sice nebude zvukem lámat stadiony, ale pokud se budou od začátku i produkčně kočírovat určitá technická minima, tak to vyústí v pěknou, poslouchatelnou, a i řemeslně dobře udělanou věc.
Foto: Archiv Pavla Kapplera
