Čím lépe jsem naladěná, tím hezčí je hudba

Markéta Irglová poskytla obsáhlý rozhovor zlínskému Magazínu Patriot, který právě vychází. Se svolením redakce z něj vyjímáme několik odstavců, které mohou být zajímavé také pro muzikanty amatéry. Rozhovor s Markétou Irglovou vedla Alexandra Buršíková.

Je to patnáct let, co jste společně s Glenem Hansardem získala Oscara. Prozraďte mi, jak se za tu dobu proměnila Markéta Irglová?

Tehdy jsem byla holka, a teď jsem žena. Když jsem Oscara přebírala, bylo mi devatenáct. Den nato dvacet. To je věk, kdy člověk není ještě plně vyvinutý. Kdy dělá chyby, učí se a formuje. Když se podívám zpět, vidím dívku, kterou mám moc ráda, a proto je mi jí líto a nejraději bych ji objala. Byla jsem unášená proudem, bez toho, abych dokázala cokoli ovlivnit. Vstoupila jsem do Glenova příběhu, byla to jeho cesta, na níž mě přibral. Věci byly v jeho režii, hodně jsem se přizpůsobovala. Měla jsem vůči němu respekt. Nebyla jsem tehdy schopná se za sebe postavit. Musela jsem se to naučit. V showbusinessu se kolem nás pohybovalo hejno žraloků, z nichž každý by si nejraději z člověka kus urval. Dostávala jsem se do situací, v nichž jsem si říkala, co tady vlastně dělám, proč tady jsem, vždyť tohle nechci. Nebylo to pro mě komfortní. Nechtěla jsem být slavná. O nic mi nešlo, nevěděla jsem v té době, co přesně chci v životě dělat. Ale dalo mi to směr. Cestu, kterou šlapu. Bez Glena by bylo možná všechno jinak. Byl to bolestný, ale zároveň kouzelný čas, který mě naučil, že všechno je v životě možné a žádný sen není nerealistický. Důležité je si věřit. Pak se mohou dít zázraky. Naše představivost je ve srovnání s tím, co je možné, omezená. Dnes vím, kdo jsem, co chci, umím si vytvořit meze a cítím se uzemněná. To mi dodává vnitřní sílu.

V jednom z vašich rozhovorů jsem si přečetla krásnou větu, která mě velmi oslovuje: „Vždycky, když jsem myslela, že v životě něco vím, tak jsem nakonec byla jenom překvapená. Nejlepší je nečekat nic.“ Můžete ji trochu více rozvést? Co tato věta vypovídá o vašem životě?

To je vlastně spojeno s tím, co jsem už říkala. Že naše představivost je omezená. Když si člověk vytvoří nějaké očekávání a upne se na něj, může si stát v cestě ke štěstí. Může být sám sobě omezením. Jsem přesvědčená, že co je pro nás, to nás nemine. A když nás mine to, co bychom chtěli, je to proto, že se pro nás chystá něco ještě lepšího. Takže když se zbavíme očekávání a jsme otevření, dějí se strašně kouzelné věci. Je důležité se snažit zbavit negace a lpění. Měli bychom se naladit na pozitivní změny. Věřím totiž tomu, že obavy se manifestují. Že si člověk do života negativní věci vtahuje. Do čeho investujeme energii, to roste. A to, na co upřete svou pozornost, sílí.

V srpnu vám vyšla nová deska. Sama si píšete texty i hudbu. Jak dlouho vznikaly písně a jak dlouho trvalo nahrávání?

Písně vznikaly od té doby, co mi vyšla Muna, tedy téměř devět let. Vybrala jsem pro ni písničky, které se k sobě hodí. Je jich devět. Nahrávat jsme začali loni v srpnu a od té doby až doteď jsme na desce intenzivně pracovali. Společně s Miem jsme si dělali i grafiku, takže deska je naprosto autorská a já se na to, až vyjde, strašně těšila.

Říkáte, že písně vznikaly devět let. Jak často se vám stává, že je přepracováváte?

Často. Hudba se ve mně vyvíjí, a nejčastěji dělám změny až při nahrávání. A když se k tomu připojí hudebníci, kteří udělají něco nečekaného, stane se, že mě to inspiruje a písně pak dostanou úplně jiný tvar. Baví mě v písních dělat kapitoly. Nenásledovat ono zajeté sloka, refrén, sloka, refrén. Hodně používám outro, dohrávky, které patří k písničce, ale zároveň žijí vlastním životem. Snažím se poslouchat, co ta písnička ode mne chce. Vnímám, že inspirace odněkud přichází, když sednu ke klavíru a cítím, že skrze mne proudí. Ne vždy se to stává, ale když ano, jsem jako pes s kostí. Nepustím, dokud to nemám dodělané. To by vám potvrdil manžel. Když cítím něco silného, sedím nad texty dlouhé hodiny a ještě večer v posteli je před spaním dodělávám. Plavou ve mně melodie i texty, a je to pro mě až úleva, když je zpracuji, nahraji a pustím. Než se tak stane, držím si je velmi blízko. Vrstvím je. Někdy chtějí být jednoduché a někdy vygradují do symfonické podoby.

Mnoho hudebníků, malířů, spisovatelů říká, že při tvorbě často zažívají pocit, že nejsou autoři díla. Že je jejich prostřednictvím vytvořil
někdo jiný. Vy jste to také naznačila. Ale přesto se zeptám, jak to máte vy?

Tak to je. To, co dělá jakoukoli tvorbu unikátní, je proud, který prochází jakoby přes nějaké síto. A to síto, to je ten člověk, kreativec, se svými zkušenostmi, radostmi, smutky, osobitým pohledem na svět. Takto se nějak zabarví a vyjde výsledek. Ale vždy se pracuje se syrovou energií. Tu mám strašně ráda. Při práci se vnímám jako nástroj. Čím lépe jsem naladěná, tím hezčí je hudba. Takže se snažím o hygienu mysli, abych se udržovala ve vyšších energiích. Je pro mě fakt čest, baví mě to a pomáhá mi to. A když se to potom líbí i lidem, kteří díky tomu cítí nějaké emoce, je to pro mě nejvyšší kompliment. Nikdy jsem se nevnímala jako bavič. Což někteří hudebníci jsou. Umí lidi roztančit. Já se vnímám, že je vedu k hlubšímu prožitku.

Časopis Magazín Patriot, včetně nezkráceného rozhovoru s Markétou Irglovou, si můžete objednat zde.