Rozhovor

Žiju v Ostravě třicet let, proto se pokládám za Ostraváka, říká rodilý Pražák, světoběžník a muzikant Jiří Neduha

Ty neznáš Jirku Neduhu? Vždyť to je jediný skutečný ostravský undergroundový muzikant a disident, ptá se udiveně redakční kolegyně Theodora. Ale v Ostravě přece žádný underground nebyl, bráním se. V rozhovoru pro magazín Muzikanti co děláte se nakonec ukázalo, že Jiří Neduha si všechny zmíněné přívlastky zaslouží, přestože se narodil v Praze a do Ostravy se přistěhoval až po sametové revoluci.

Jirko, jsi muzikant profesionál nebo amatér?

Určitě amatér. Nikdy jsem se hudbou neživil, vždy jen tak napůl. Kdybych byl profesionál, tak bych musel jinak máknout. Nepokládám se za výjimečného kytaristu, nikdy jsem jím nebyl a nebudu, ale jsem tvůrčí, a díky tomu jsem k sobě přitáhl jiné špičkové muzikanty. Mám kapely Zpocený Voko, to je takový typicky ostravský název, Just Friends, dělám literaturu, hrál jsem v divadle, působím v neziskových organizacích… Hudba byla vždy něco navíc, hobby, způsob sebevyjádření. Aktuálně třeba píšu písničky o tom, jak stárnu.

Co pro tebe znamená hudba?

Hudba je o sebevyjádření, něco napíšu do povídky, něco do písně. Zjistil jsem, že jsem lepší textař než básník.

Z ČSSR jsi odešel v osmdesátých letech, jak se ti to povedlo?

Odešel jsem přes Sovětský svaz do Turecka, tam mě dali do lágru a drželi mě tam, protože z toho měli vývar. UNESCO jim dávalo deset dolarů na den a já z toho měl půl dolaru. Tak mě nechtěli pustit, ale nakonec se mi podařilo dostat se do Kanady.

Z Turecka přímo do Kanady?

Ano, a tam jsem začal úplně od píky, celkem jsem se chytnul, dělal jsem všechny možné práce od lopaty až po lodě. Pak jsem narazil na Vráťu Brabence a Joe Karafiáta z Plastiků, bylo tam víc takových zajímavých lidí. Vráťa Brabenec chtěl v roce 1986 udělat undergroundový festival, ale v Kanadě žádný underground nebyl – jen on sám. Tak udělal „upperground“ – hráli jsme na vrbě. Napsal jsem písničky, které hraju dodnes. Jeden držel text, protože byly nové, a mikrofon, a já držel balanc a kytaru. Pak jsme se potkávali, když jezdili do Ostravy. Hráli jsme po Plastic People s Vokem, byla to pěkná doba.

Takže v Kanadě jsi na jedné straně pracoval, na druhé straně hrál, bylo to půl na půl?

Hudba byla spíše okrajová, musel jsem hodně pracovat, abych se tam udržel. Tady člověk musel, tam člověk taky musel, ale z jiných důvodů. Tady by mě zavřeli, kdybych nepracoval, tam jsem pracoval, protože jsem si chtěl něco dokázat.

Vrátil ses na začátku devadesátých let?

Vrátil jsem se v listopadu 1992, to si pamatuju. Žil jsem rok a půl v Praze, pak na Třebíčsku, na statku jako samotář. Pak jsem potkal ženu, na koncertě jsme se potkali, a dali se dohromady. Podíval jsem se do Ostravy a už jsem z ní neodjel. Zjistil jsem, že v divadle je úžasně. Hrál jsem tu i muzikál. Ostrava byla vždycky originální.

Dobře, a ty jsi původem odkud?

Narodil jsem se v Praze, pak mě matka šoupla do České Lípy, pak jsem se zase vrátil do Prahy, takový hochštapler.

Takže Ostravák na stará kolena. Slyšel jsem o tobě, že jsi nejznámější ostravský disident, a říkal jsem si, to je blbost, tady žádní disidenti nebyli. Záhada vysvětlena!

Teď jsem ostravský, pokládám se za Ostraváka. Jsem tady skoro třicet let.

Jak se ti tady líbí?

Furt se mi tady líbí. Mám rád lidi, vždycky je to o lidech. Lidi jsou tady prostě jiní. Ostrava má renomé. Ostraváci jsou svoji, a to se mi tady líbí nejvíc.

Foto: Marek Prorok