Ztráta sluchu vás oddělí od lidí, ale hudba vás může zachránit

Martin „Miki“ Zábranský sám sebe označuje za hudebníka s diagnozou praktická hluchota, který hraje až na čtyři nástroje najednou s pomocí pouze osmi zdravých prstů.

To musí být nezvladatelná vášeň pro hudbu, říkal jsem si, když jsem jeho příběh slyšel poprvé. A vzpomněl si na vtip o Ludwigu van Beethovenovi, který také ohluchnul. Nezáleží na tom, kolik lidí vám říká, že to máte vzdát. Prostě je neposlouchejte!

Co pro tebe znamená hudba?

Na to mám mnoho odpovědí, ale ta první, která mne napadá, je přátelství. Díky hudbě jsem našel mnoho upřímných přátelství. Lidi, se kterými můžeš jít třeba i krást koně. Když to bude nutné. Samozřejmě jako všude, jsou i v hudební branži rošťáci. Ale tady se o nich tak nějak více ví.

Hudba a práce s ní mi umožnila i přes můj handicap se sluchem stále komunikovat i zvukem. Ztráta sluchu je totiž horší, než ztráta zraku. Ztráta zraku vás oddělí od věcí, ale ztráta sluchu vás oddělí od lidí. A díky tomu, že se věnuji hudbě, jsem chopen využít možnosti naslouchadla. To, které mám, je už opravdu velmi výkonné, nejen co se týká síly zvuku, ale i jeho zpracování. Je to takové malé PC za uchem. Ale aby dobře fungovalo, musí mít uživatel tzv. sluchovou paměť. A ta se velmi dobře cvičí právě prací s hudbou. 

Hudba, to jsou emoce, zážitky, pocity. Sdílení těchto vjemů s ostatními, ať už s lidmi na pódiu, v zákulisí, nebo s posluchači, navozuje nejen psychické, ale i fyzické schopnosti, kterých normálně nejste schopni. Únava, nemoci, trápení a nepříjemno vstupem na stage prostě zmizí. Ano stává se, že člověk sleze z pódia a je vyždímaný, ale ten stav, tam na forbíně. K tomu se prostě chcete vracet.

Proč organizuješ Večery v Parku, jak se to stalo?

Jednou jsem byl jedním přítelem označen jako světlonoš (myšleno jako šiřitel). Asi to mám dáno, nevím. Jen vidím, že nám v našem kulturním ranku stárnou posluchači. A tak každá příležitost prezentovat ho a podporovat kolegy, je dobrá. Společnost jako taková se dnes málo kdy umí zastavit a kouknout na něco hezkého, co má hlavu a patu. Je pro ni snadnější využívat spotřební a jednoduché věci. Není čas se hlouběji zamýšlet. A protože máme málo času, tak s ním musíme hospodařit. Rychle do práce, rychle po práci, rychle se bavit a rychle do postale a zase rychle do práce. A pak chybí i cit a pochopení jeden druhého. Souznění interpretů a posluchačů a lidí mezi sebou.  Projekt Večery v Parku, nebo Toulavá kytara (hudební představení pro MŠ) podporuje právě tu hlubší a hloubavější část kultury, která lidi více spojuje. 

Uživí tě hudba?

V době před covidem tomu tak bylo, živil jsem se jen hudbou. Měl jsem okolo 180 koncertů v MŠ za školní rok. Moje autorská tvorba na uživení vysloveně není. Už i pro to, že to není spotřební tvorba. Jsem profesí původně strojař. Zdravotní stav už mi nedovoluje tuto profesi dělat a tak dělám to, co mohu a čemu rozumím. Něco jsem se naučil v dobách, kdy jsme si museli většinu věcí dělat sami, něco jsem se naučil praxí. Dělám „Hodinového manžela“. Servis domácnostem. Je to klidnější práce než koncertování, ale koncert je koncert. Mojí třetí prací je v poslední době produkce v hudební branži. Takže hudba mě živí. Ať už jako interpreta nebo jako producenta mne práce kolem hudby velice baví a naplňuje.

Titulní foto: Foto Daňkovi

Fotogalerie Večery v parku, Viktor Karvanszki, 27. května 2023, Ostrava – Stará Bělá